Exile AGA

Kdysi, v temných dobách počítačového ignorantství a slastných časech opravdových, zábavných a hratelných her, v dobách, kdy Amiga kralovala světu a každý ji chtěl mít, v dobách, kdy se hry dělali nejen pro peníze, ale především pro požitek a radost ze HRY, tak v těch požehnaných dobách vznikla hra, na kterou se dá jen těžko zapomenout.
Zanechán na podivné, cizí a nepřátelské planetě, bez naděje, bez peněz, bez jakéhokoliv nápadu jak dál a s problémem, jak se to vůbec ovládá, jen s výkonným jet-packem a požehnáním autorů byl náš hrdina vržen do víru událostí. Popoháněn neskonalou touhou hráče dohrát tuhle HRU, byl depresi-zahánějící tvrďák proháněn po temných zákoutích zrádné planety, řešil nejrůznější hádanky, zabíjel nepřátelské formy života, hledal přístupové karty, oklamával obranné systémy, schytával spršky meteoritů a hlavně, skvěle bavil hráče. Neznám nikoho, kdo by Exile dohrál, ale přesto si získal nehynoucí slávu a uznání starší hráčské veřejnosti. Ale sláva Exilu byla brzo smetena přívaly nových a nových her a tak Exile pomalu a jistě putoval na smetiště dějin. V momentálním herním suchu, které kolem Amigy panuje se slzou v oku vzpomíná na světlejší okamžiky Amiga-historie a tak není divu, že se leckdo pokusí oživit zašlou slávu klasických her.
Tento případ stihl právě Exile (ti chápavější to zcela jistě už pochopili) a v druhé polovině roku 95 vyšla vylepšena AGA verze, která je předmětem právě této vzpomínkové recenze.
Exile patří do zlatého fondu těch her, které se nevyznačují ani zázračnou grafikou (i když AGA verze má grafiku velmi slušnou) ani dokonalou hudbou (ta není preventivně v disketové verzi vůbec žádná), ani dokonce nijak moc originálním příběhem - vždyť putování osamělého ztracence napříč znepřátelenou planetou je vůbec jedním ze základních příběhových schémat, používaných už v počátcích osmibitové herní mánie (vzpomeňte si třeba na Game Over l a 2 nebo Antiriad). Důvod proč byl je a nejspíš asi ještě dlouho bude Exile tak oblíbený je jedno prosté slůvko, na které se v dnešní době velkých peněz tak často zapomíná. Slůvko, které je vůbec samo podstatou všech her. Hratelnost. Čistá. koncentrovaná, ba přímo krystalická hratelnost a s ní bezprostředně související radost ze hry. Můžete mi cpát dokonalou prezentaci, můžete se pokoušet mě upoutat tím, že na této hře dělal tenhle a tenhle slavný, že za tyhle cinematický sekvence se vyplázlo já nevím kolik miliónů, ale stejně mě nejspíš najdete, jak sedím u Turricana II a celý zpocený se u svého rozvrzaného joysticku snažím udělat ten podělanej pátej level bez ztráty jediného života.
A proto vivat hratelnost, vivat playability (ať tu máme taky nějaký cizí slovo). Dopřej nám ó mocný ty trhu her počítačových více hratelných her. Nechť autoři, kteří to s těmi hrami nemyslí zase až tak vážně (ve finančním smyslu) alespoň občas zacelí tu prázdnou díru, která po všech těch nových, originálních a převratných hrách v našich nitrech přetrvává.
Senilního žvatlání bylo už myslím dost a tudíž by nebylo na škodu se zmínit o co vlastně ve zde popisované hře jde. Cíl hry je velmi prozaický - zabít hlavního bosse, ďábelského Triaxe a dostat se pryč z nepřátelské planety. Tečka. Mohlo by se zdát, že takhle jednoznačný příběh by mohl celkovému ději dost svazovat ruce, ale opak je pravdou. Prostředí planety je plné neustálých dějových zvratů, chvilku si myslíte, že už vám k získání další karty chybí už jenom malý krůček, ale vzápětí zjistíte, že na to musíte úplně jinak. Zajímavé na Exilovém adventuraření je, že celou hru máte pocit, že jste to, co jste udělali, udělali nějakým podfukem a s notnou dávkou štěstí, ale posléze zjistíte, že jste to tak udělali správně a že jinak to prostě nejde.
Další zvláštností je, že vlastně nemůžete zemřít, protože životní síla se neustále sama doplňuje. Pokud se vám podaří ji dostat na nulu (přímý zásah meteoritem nebo granátem) budete teleportován zpátky na start. Přesto doporučuji neustále sejvovat pozici, protože se tam, kde jste skončily, nemusíte jen tak znova dostat.
Velmi kvalitní a dynamická je simulace vašeho jet-packu, který se chová skutečně jako živý (ne, že bych se s ním někdy zkoušel prohánět nad městem). Občas se mi dokonce stává, že při vyhýbání se padajícím meteoritům spolu s joystickem uhýbám celým tělem (nenapsal tohleto už někdy někdo?), prostě dynamika letu je velmi sugestivní. A to si ještě výkon jet-packu můžete za cenu rychlejš ubývající energie naboostovat.
Zvuky jsou na velmi vysoké úrovni i když to zase není žádnej zázrak. Skvěle působí především atmosférický hučení, bouřka a tak vůbec. Díky tomu vám nejednou samovolně vyrazí na zádech studený pot, protože čekáte co na vás najednou odněkud vyskočí a skutečně, nejednou vyskočí. Práskání z bouchačky, popřípadě bouchání metaných granátů je celkem klasický a vcelku i reálný.
Hlavní je, jak jsem tu už několikrát podtrhl, radost ze hry, která vás zaplavuje s každým milimetrem, o který postoupíte kupředu. A budou to těžké milimetry, protože jak už jsem řekl, dohrát Exilu je věc tak složitá, že se to nikomu z mých známých nepodařilo. Je to na vás.
Doufám, že se mi podařilo ty starší příjemně rozesmutnit a ty mladší navnadit na další z nezapomenutelných her tzv. temného věku. Pokud se rozhodnete pustit se do zdolávání všech problémů, které vám autoři nachystali, vybavte se především nekonečnou zásobou trpělivosti a kvalitním joystickem. Nebojte se, fakt to stojí za námahu.

Vytlačiť článok

Pozn.: články boli naskenované ako text a preto obsahujú aj zopár chýb. Taktiež neručíme za zdrojové kódy (Asm, C, Arexx, AmigaGuide, Html) a odkazy na web. Dúfame, že napriek tomu vám táto databáza dobre poslúži.

Žiadna časť nesmie byť reprodukovaná alebo inak šírená bez písomného povolenia vydavatela © ATLANTIDA Publishing

AMIGA REVIEW

ATLANTIDA NEWS