AMIGA REVIEW online
  Uvodná stránka     Software     Hry     Obaly     Download     Amiga na PC     Amiga Forever  

Zloděj aut

Ondřej Kubík

Kněz „Neortodoxních baptistů včerejšího dne“ mlel svou. Poslouchal jsem ho jen napůl ucha. I jeho vyznání mi bylo ukradené, ačkoli se mi líbily jeho purpurové bermudy, černý fráček a hlava, na které se střídala políčka krátkých vlasů s holou kůží.
Znal jsem lidi, kteří by mu vzali jeho křiklavé bermudy i masivní ebenový kříž, jenž se mu houpal na krku, a na jeho šešulce by si s gustem zahráli šachy.
Za okamžik navždy ztratím vše, pro co jsem dosud žil. Měl jsem svou práci rád. Miloval jsem ji nade vše, přestože bylo den ode dne těžší se prosadit. Přelstít všechny alarmy, rozluštit rébusy bezpečnostních kódů, přečůrat sítě pátrajících satelitů a nakonec být odměněn sladkým pocitem uspokojení. A pak uhánět s větrem o závod a vykřičet prostou pravdu do celého světa: „Jsem nejlepší!“
Moje ruku se spojila s její na drsném kmeni posvátné borovice. Kněžour ukončil monolog a padla poslední a rozhodující otázka. Někdo cizí odpověděl mými ústy: „Ano.“
Vedl jsem docela klidný a spokojený život, ale asi tak před měsícem se to všechno nějak podivně zvrtlo. Obchody zrovna vázly, ale to v naší branži nebylo zase tak neobvyklé. Někdy to sype, někdy ne. Konkurenční gangy, nepodplatitelní policajti, vlezlí celníci. znáte to.
Šlapal jsem jen tak nazdařbůh městem, hledal a nenalézal, až den odešel u byl vystřídán večerem, ze kterého noc míchala stále temnější koktejl.
Konečně! Byla to jedna z posledních pinifarinovských kreací, zkrátka krásný auťák. Stál, nevím proč, jako sirotek blízko výpadovky na Severní magistrálu. Všude byla naprostá tma. Půlnoc již dávno minula, ale do další hodiny bylo přece jen daleko. Ideální doba.
Chvíli jsem obdivoval jeho oblé a přitom agresivní tvary, jasně žlutou metalízu, elektronové disky kol obuté do širokých pneumatik s vysokorychlostním dezénem.
Nádherný dravec.
Trochu mě zarazila střecha. Byla silnější, než střechy sporťáků obvykle bývají. Mělo mě napadnout proč.
Položil jsem na zem kufřík s nástroji, stisknut zámky, tiše cvakly, a otevřel jej. Zapnul jsem počítač s diagnostickým programem a do zámku dveří zastrčil dekodér. Neměl jsem to dělat.
Tichou nocí zaburácela série zvuků, která mi málem přivodila smrt, Na střeše vozu se odsunuly panely a hned na to se do stran vyklopily dva rotační kulomety. Nad každým z nich bylo infračervené čidlo. Jako by toho nebylo dost, sirotek zahučel.
„NARUŠENÍ SYSTÉMU! NARUŠENÍ SYSTÉMU! ODSTUPTE OKAMŽITĚ OD VOZIDLA!“
Do poslední chvíle jsem doufal, že můj počítač tenhle systém oblafne. Spletl jsem se.
Kulomety se začaly zvolna otáčet. Byl čas odejít ze scény. Vytrhl jsem ze zámku dekodér a jen tak tak jsem stihnut zavřít kufřík a padnout na zem, když kulomety promluvily. Vše bylo pohlceno ohlušujícím rachotem otáčejících se hlavní, vlnících se nábojových pásů, rychle cvakajících závěrů, a co bylo nejhorší, svistotem neuvěřitelného množství kulek, které v pravidelných intervalech odkusovaly z vozovky kolem auta ostré úlomky asfaltu. Když skončila tahle demonstrace síly, sirotek se opět ozval: „VZDEJ TO, GRÁZLE! STŘÍLÍM VÝBORNĚ: I NA ŽIVÉ CÍLE!“
Nechtěl jsem se hádat s nějakým potrhlým mikroprocesorem, zvlášť ne po tom, co se jeden kulomet, naváděný čidlem, natočil mým směrem. Zvedl jsem se ze země, oprášil si kalhoty a co nejdůstojněji jsem odkráčel.
Muselo se něco stát. Něco rozhodně nebylo v pořádku, protože takovou smůlu jsem ještě neměl.
Nutně jsem potřeboval prachy, když jsem si před jednou z těch nových vil všimnut zaparkovaného speedsteru. Vůz bez střechy v téhle době? Ti lidé museli být blázni. Nenápadně jsem se přiloudal k nedalekému kandelábru, ledabyle se o něj opřel, u z dálky hodnotil kořist. Na uších jsem měl sluchátka a bedlivě jsem naslouchal tichu, které se linulo z přijímače. Z kapsy jsem vylovil sáček třešní. Vzal jsem si jednu, opatrněji rozkousl a pecku vyplivl do dlaně. Zamířil jsem a vystřelil pecku tak, aby proletělo těsně nad okrajem dveří. Sluchátka nezapípala. Raději jsem vzal ještě jednu třešeň u vystřelil další detektor. Bylo to opravdu tak. Auto nebylo chráněno ani ultrazvukem ani mikrovlnami. Stáhl jsem si sluchátka z uší, schoval zbylé třešně, vzal svůj kufřík a vykročil. Jde se na věc.
Opatrně jsem se opřel o kapotu u mírně auto rozhoupal. Nic. Žádný alarm. Na sedadlo řidiče jsem upustil pytlík s pískem. Žádné tlakové cenzory. Se zámkem dveří se vypořádám později. Vskočil jsem do speedsteru, na druhém sedadle otevřel kufřík, do startéru zasunul dekodér a spustil počítač.
Díval jsem se na displej a teprve po chvíli se objevil piktogram, oznamující průnik do bezpečnostního systému. Paráda! Na obrazovce začaly naskakovat jednotlivé sekvence kódu startéru. Mnul jsem si uspokojením ruce.
W 359 R 840 K 705
Na dalším řádku se objevila věta:
GAME OVER
Nevěřil jsem svým očím. Konec hry? Displej počítače se rozzářil náhlou explozí. Vůně ozónu mě udeřilo do nosu. Poté se z mého počítače vyvalil mrak namodralého dýmu a z reprosystému se ozval cynický smích.
To snad není ani pravda! Počítač za půl miliónu v háji! Jsem vyřízenej! Dlaněmi jsem vztekle udeřil do volantu. Popadl jsem kufříkový počítač zničený elektrickým výbojem. Když jsem viděl tu spečenou klávesnici, bylo mi do breku. K čertu! Vyhrabal jsem se z hlubokého sedadla a nakopl tu káni do blatníku. Ani škrábanec! To jsem nemohl nechat jen tak. Kopnul jsem ještě jednou a vložil do toho pohybu sílu celého těla. Mezi karoserií auta a špičkou mé boty prolítnut přes kapotu a sklouzl z ní bezvládně dolů.
Když jsem se probral, auto bylo pryč. Těžkopádně jsem vstal, zapotácel se a pelášil odtamtud tak rychle, jak to jen křeč v pravé noze dovolovala. Jestli si mě ti vtipálkové vyfotili, bude zítra můj obličej v celostátním vysílání a na to, abych zaplatil vydřiduchům z plastické chirurgie, nemám peníze! Zatraceně! Smůla se mi lepí na paty. Tohle není samo sebou. A pak jsem si vzpomněl na minulou noc a na babičku.
Byla napůl blázen a napůl vědma. Jezdila v muzeálním smradlavém bakelitovém pekáči u rozdávala rady celému příbuzenstvu.
„Chlapče, dej si pozor na nultou hodinu!“ zaskřehotala kdysi. „Tou dobou se dějou divný věci.“ Vysmál jsem se jí.
Co bych dal za to, aby ještě žila u abych s ní teď mohl mluvit! Určitě by věděla, jak prolomit tenhle bludný kruh, do kterého jsem se namočil!
Zkusil jsem změnit rajón, ale po tom, co mě potkalo u navíc, když jsem přišel o počítač, pochyboval jsem o jakémkoli úspěchu.
Dlouho jsem se motal městem, než jsem narazil na příhodné místo. Nehlídané parkoviště a na něm... karavan. Normálně mě tyhle krabice na čtyřech kolech nezajímají, ale potřeboval jsem úspěch. Jedno malé vítězství, které by pozvedlo mé pošramocené sebevědomí.
Obešel jsem auto ze všech stran. Skla byla tónovaná, dovnitř vidět nebylo. Co když tam někdo chrápe. Ještě chvíli jsem přemýšlel, zvažoval všechna pro i proti, a potom jsem zatáhl za kliku. Klap. Nic zvláštního se nestalo a dveře se kousek pootevřely.
Nezamčené auto? Tolik štěstí si ani nezasloužím! Trochu mě to povzbudilo, ale dál jsem postupoval s maximální opatrností. Pomalu jsem otevřel dveře dokořán. Ani nezavrzaly. Nesměle jsem nakoukl dovnitř. Ucítil jsem elektrizující vůni jakéhosi parfému. Nelíbilo se mi to. Zadní, obytnou část karavanu, odděloval od místa řidiče pestrobarevný závěs. Ještě než klasickým způsobem vylomím startér, chci vědět. co je za ním. Opatrně jsem závěs odhrnul.
Ležela tam rozverně natažená na kanapi.
„Pojď dál, fešáku,“ zašveholila. „Už jsem myslela, že se tady ukoušu nudou!“
Byl jsem konsternován, byl jsem překvapen, prostě jsem byl v šoku. Zíral jsem na absolutně dokonalé křivky nohou, štíhlý pás, dlouhé lesklé hnědé vlasy, a tak dále... Fascinující design. Jako zhypnotizovaný jsem nastoupil.
Vstala z lůžka a prosmýkla se těsně kolem mně. Omamná vůně parfému zesílila. Svůdně se usmála.
„Tak už se konečně posaď.“ řekla a lehce mě dostrkala k sedadlu spolujezdce. Nebyl jsem schopni odporu. Sama si sedla k řízení a neustále brebentila.
„Vím o jednom bezva místě za městem, kde můžeme být sami. Je tam hezky, jsou tam ještě nějaké stromy a taky je tam lepší vzduch. Určitě se ti tam bude líbit!“
Všechna vhodná slova mi vypadla z hlavy. Zůstala někde venku, mimo prostor karavanu. Nastartovala, zručně zařadila rychlost a vášnivě sešlápla plyn. Kola se divoce protočila a auto vyrazilo.
Teprve když jsme pádili po dálnici u klimatizací dovnitř vnikal proud pečlivě filtrovaného u chladného vzduchu, trochu se mi rozjasnilo v hlavě.
Zoufale jsem připlácl obličej na sklo okna a s lítostí sledoval ubíhající krajinu.
Já, zloděj aut, chycen, polapen, uvězněn.
„Sbohem, svobodo,“ zaúpěl jsem tiše.

Vytlačiť článok


© ATLANTIDA Publishing Všechna práva vyhrazena.
Žádna část nesmí být reprodukována nebo jinak šířena bez písemného svolení vydavatele.



Amiga na Vašem PC rychle, snadno a zdarma!


none

AMIGA REVIEW

57 ( 11-12 / 2000 )
56 ( 9-10 / 2000 )
55 ( 7-8 / 2000 )
54 ( 5-6 / 2000 )
53 ( 3-4 / 2000 )
52 ( 1-2 / 2000 )
 
51 ( 12 / 1999 )
50 ( 11 / 1999 )
49 ( 10 / 1999 )
48 ( 9 / 1999 )
46-47 ( 7-8 / 1999 )
45 ( 6 / 1999 )
44 ( 5 / 1999 )
43 ( 4 / 1999 )
42 ( 3 / 1999 )
41 ( 2 / 1999 )
40 ( 1 / 1999 )
 
39 ( 12 / 1998 )
38 ( 11 / 1998 )
37 ( 10 / 1998 )
36 ( 9 / 1998 )
35 ( x / 1998 )
34 ( x / 1998 )
33 ( 1-2 / 1998 )
 
32 ( 11-12 / 1997 )
31 ( 9-10 / 1997 )
30 ( 7-8 / 1997 )
29 ( 6 / 1997 )
28 ( 5 / 1997 )
27 ( 4 / 1997 )
26 ( 3 / 1997 )
25 ( 2 / 1997 )
24 ( 1 / 1997 )
 
23 ( 12 / 1996 )
22 ( 11 / 1996 )
21 ( 10 / 1996 )
20 ( 9 / 1996 )
18-19 ( 7-8 / 1996 )
17 ( 6 / 1996 )
16 ( 5 / 1996 )
15 ( 4 / 1996 )
14 ( 3 / 1996 )
13 ( 2 / 1996 )
12 ( 1 / 1996 )
 
11 ( 12 / 1995 )
10 ( 11 / 1995 )
9 ( 10 / 1995 )
8 ( 9 / 1995 )
7 ( 7 / 1995 )
6 ( 5 / 1995 )

ATLANTIDA NEWS

5 ( 3 / 1995 )
4 ( 1 / 1995 )
 
3 ( 11 / 1994 )
2 ( 9 / 1994 )
1 ( 7 / 1994 )
0 ( 5 / 1994 )