AMIGA REVIEW online
  Uvodná stránka     Software     Hry     Obaly     Download     Kniha návštev     Amiga na PC     Amiga Forever  

Prokletý lovec

O. Dvořák

Muž vystoupil z mlází a pátravě se zadíval přes úzkou, dlouhou louku, která se jak šedožlutá jizva zatínala do temné masy lesů.
V mlze podzimního večera rozeznával pod protějším svahem obrysy nějaké budovy.
Těžká, masivní stavba s několika okny v prvním patře, přízemí, postrádající okna, jež kdysi zřejmě sloužilo jako chlévy. Po oprýskaném boku zdi se šířila velká skvrna vzlínající vlhkosti, pokrytá černými tečkami plísně.
Muž se zdál být v rozpacích z bezútěšnosti této scenerie, dokonce udělal pohyb, jako by se chtěl otočit a odejít.
Vzápětí sebou polekaně trhl a vrhl rychlý pohled k nedalekému houští.
Z mezery mezi žloutnoucím listím na něj upřeně hleděly strnulé oči.
Bezděky o krok couvla zachvěl se. Nedokázal se však odpoutat od hypnotického pohledu. Zhluboka se nadechla křečovitě zaťal pěsti.
Tušil, komu patří ty oči, kdo se skrývá v tajemné hlubině houštiny.
I on dobře znal vlhké podsvětí lesa, protínané labyrintem králičích tunýlků, kde bělavá vlákna podhoubí omotávají kostřičky ptáků a prázdné hlemýždí ulity...
Doposud jako by cítil v chřípí podivně vzrušující nasládlý pach tlení a rozkladu...
Jsem to já - uvědomil si náhle s bolestnou slastí - já ve svých pěti letech, já, který se bázlivě dívá ze svých temných úkrytů na podivný, nepřátelský svět... Pořád se potkávám... mám pro sebe slabost... ale měl bych se už jednou provždy zbavit toho pětiletého chlapce v sobě... vylézt z houštiny....
„Hledáte někoho?“
Otázka ho vytrhla z omámení, zvedl hlavu a spatřil ve svahu kousek nad sebou mladou hezkou ženu.
Působila však zanedbaným dojmem, kruhy pod očima a propadlé, bledé tváře svědčily o nějaké chorobě nebo velkém psychickém vypětí.
Usmál se a zdvořile smekl klobouk: „Dobrý večer... Vy budete zřejmě paní Volfová, že?“
Nejistě přikývla.
„Odepsala jste na můj inzerát. Značka Léčitel ...“
„Tak to jste vy,“ vydechla s úlevou a rty jí zvlnil náznak úsměvu.
„Představovala jsem si vás trochu jinak. Vidím, že s mým synkem jste se už seznámili... Jiříku! Vylez! Neboj se, pán je hodný. Přišel nám pomoct.“
Křoví se zavlnilo, jak se někdo s praskotem prodíral okrajem lesa.
Pokrčila rameny. „Objeví se doma, až dostane hlad. Tak pojďte!“
Zamířila k osamělé budově a muž ji následoval.
V brance polorozpadlého plotu se muž váhavě zastavil a upřel pohled ke dvěma psím boudám.
„Už tu nejsou,“ řekla. „Cítila bych se s nimi jistější, ale musela jsem je dát pryč, když se jich Jiřík začal bát... od té nešťastné události ...“ Podívala se na muže s jakousi úpěnlivostí. „Doufám, že dokážete to, co nesvedli lékaři...“

V jídelně bylo šero a chladno, čpělo to tam zatuchlinou a naftalínem.
Slabá žárovka v plátěném stínítku vroubeném třásněmi nedokázala vyhnat šero z koutů.
Jelení paroží, zdobící stěny, vrhalo změť strašidelných stínů. Jenom cinkot příborů rušil tísnivé ticho.
Žena občas úkosem zašilhala po léčiteli a všimla si, jak zkoumavě pozoruje chlapce, který zamračeně a vztekle bodal vidličkou do kousku masa.
Jako by někoho zabíjel....
„Jiříku!“ okřikla ho, „jez pořádně!“
Polekaně se přikrčila rychle vstrčil nabodnutý kousek do úst.
Vzápětí se zakuckal.
Na dveře zvenčí něco zaškrabalo. Ostrý skřípot drápů, smekajících se po dřevě... Léčitel se překvapeně zaposlouchal.
Ne, nemýlil se.
Ozvalo se to znovu.
A teď mu dokonce připadlo, že zaslechl tiché kňučení psa, který se marně pokouší dostat dovnitř.
Pohledy muže a chlapce se střetly. V chlapcových očích byl nekonečný, ochromující děs.
Zaskřípěla odstrčená židle, dvěma kroky byl léčitel u dveří a prudce je otevřel dokořán.
Strnule zíral na prázdný, tak zoufale prázdný dvorek se dvěma trouchnivějícími psími boudami.
Dole v údolí se válela bělavá mlha, stoupala z mokřin kolem potoka, připomínala zástup duchů tančících mezi větvemi staletých smrků.
Každou minutou bylo temněji a temněji...
„Stalo se něco?“ ozvala se žena znepokojeně.
„Ne ...jenom se mi zdálo ... že je tu trochu dusno ...“
Seděl a, spíš než její slova, vnímal hudbu.
Les smyčců, jímž se prohnal nostalgický podzimní vítr a rozezněl je v táhlém, mollovém vlnění...
Zřejmě to rádio pustila, aby něčím zaplnila takřka hmatatelné ticho osamělé hájovny.
Záhořko - jak přiléhavý název ...
Křečovitě se snažila navodit intimní atmosféru. Oblékla si na to koketní župánek s krajkami, na stolku zapálila svíčku a nalila červené víno do starožitných, zlatem zdobených sklenek....
„Vy mě neposloucháte,“ řekla najednou vyčítavým tónem.
Omluvně se usmál.
„Promiňte. Zamyslel jsem se nad vaším synkem... je velice zvláštní...“
„Jsem z něj už dočista zoufalá!“ povzdechla a najeden ráz vyprázdnila svou sklenku. Rychle si znovu dolila. „Psychiatr nám tvrdí, že je to emoční šok... že bychom se měli přestěhovat jinam... do města... změnit prostředí... jenže já...“ znovu vypila na ex sklenku a znovu si dolila. Bledé tváře jí zrůžověly. „Nedokážu odejít! Jako by mě tu něco drželo... říkají, že jsem blázen... Myslíte, že jsem blázen ?“
S podivným úsměvem zavrtěl hlavou.
„Co se vlastně stalo?“ zeptal se po chvíli rozpačitého ticha. „Povězte mi to. Musím o chlapci vědět všechno...“
„Můj muž se před rokem zastřelil,“ řekla bezbarvým hlasem, „ani nevím, jestli to byla nešťastná náhoda nebo sebevražda... ale chlapec toho byl svědkem... z šoku ztratil řeč a od té doby nepromluvil ...“
„Buďte bez. obav,“ pousmál se léčitel, „mám s tím zkušenosti. Rozumím probouzející se duši malých chlapců, moc dobře jí rozumím... dovedu se do ní převtělit...“ najednou zmlkl.
I ona si uvědomila, že se něco změnilo... Vlastně nic zvláštního: to jenom skončil úlevný příliv hudby a nahradil ho sametový hlas hlasatele, čtoucího noční zprávy -
„Policie intenzivně pátrá po úchylném vrahovi, jehož obětí se stali dva pětiletí chlapci. Rozčtvrcená těla nalezl houbař v lese poblíž...“
Chvatně stiskl vypínač rádia.
„Nerad takové věci poslouchám. Deprimuje mě to.“
Chlapec se divoce zmítal na lůžku, bojoval s peřinou, sténala kroutil se jak suchý list. Zpod zavřených víček mu tekly slzy.
Žena nad ním bezradně stála.
„Jiříku,“ vzlykla, „probuď se... máš zlé sny... probuď se...“
„Nechte ho!“ sykl léčitel tak ostře, až polekaně couvla.
Přistoupil k trpícímu chlapci, sklonil se nad ním, stáhl z něj peřinu a rozepnul mu propocený kabátek pyžama. Pomalu, zamyšleně jel prsty po jeho hubené hrudi.
Cítil, jak mu ruka začíná žhnout, prudké záškuby stoupaly loktem a ramenem vzhůru... až k srdci...
Zaplavila ho úzkost, děsivá a bezbřehá úzkost.
Ten pocit léčitel znal.
Začal trhaně dýchat a na čele mu vyrazily krůpěje potu. Zaťal zuby.
Ne, ještě ne...
Pomalu svíral ruku v pěst a za každým prstem táhl neviditelné vlákno z hlubin chlapcova těla.
Prudce škubl a jediným rázem přetrhl to magické pouto.
V poslední chvíli, ano, tentokrát opravdu v poslední chvíli...
Vyčerpaně se zhroutil na okraj lůžka.
Chlapec zhluboka vydechl a napětí v jeho svalech povolilo.
Stočil se do klubíčka a upadl do hlubokého spánku.
„Jste úžasný,“ řekla žena, „začínám věřit, že ho uzdravíte. Vy určitě!“
Nevnímal ji.
Nebyl dosud schopen vnímat, svět se s ním točil a houpal. Z vířivé, tepající mlhy se před ním vynořoval jakýsi předmět.
Kniha!
Rozevřená kniha na nočním stolku. Zaujala ho velká, barevná ilustrace.
Přes celou dvoustranu se tam řítil zástup podivných příšer. V té změti rozeznával hubené psy s vystouplými žebry, jimž z vyceněných tesáků odkapávala krev, a také kočky s ženskými tvářemi a zeleně planoucíma očima.
Zpola lidské postavy, jejichž rozpraskané trupy pokrýval mech a lišejník, vztahovaly drápovité ruce podobné suchým pahýlům mrtvých stromů. Všechna ta zlověstná stvoření se valila v jakémsi obrovském klubku, hnána neúprosným vichrem, řítila se jako bouře nočním lesem - a v jejich čele pádil na černém koni vysoký lovec v mysliveckém klobouku. Dlouhý zelený plášť za ním divoce vlál, ve vyzáblých prstech třímal lovecký roh, zdobený vyřezávanými lebkami. Dul do něj, ačkoliv neměl ústa ba ani tvář jen jakýsi mlhavý ovál mezi kloboukem a ohrnutým límcem, z nějž jako dva uhlíky jiskřily ohnivě rudé oči...
„Dostal ji kdysi od otce k svátku,“ řekla žena s kyselým úšklebkem, „prý jsou to lidové pověsti ze zdejšího kraje. Snažím se tu knížku před Jiříkem schovávat, ale marně... vždycky ji objeví... Divíte se jeho snům, když tohle čte před spaním?“
Neodpověděl. Chvatné uchopil knihu, jako by se bál, že před ním v poslední chvíli ucukne. Natočil ji ke světlu lampy a polohlasně si mumlal text, vytištěný v rohu obrázku: „Divoká honba - zástup krvelačných přízraků, valící se za bouřlivých nocí lesem. Bývá vedena prokletým lovcem. Říká se, že kdo v tom čase zůstane v lese, málokdy unikne bez úhony...“
„Nechte toho, nebo se taky začnu bát.“ přerušila ho žena a naklonila se nad ním. Pramen vlasů jí sklouzl dolů přes nahé rameno. Ucítil její dech, páchnoucí vínem. Jemně, ale nekompromisně mu knihu vzala z rukou.
Nezmohl se na protest, zůstal otupěle, zmámeně sedět. Snaží se tu knížku přede mnou schovávat... ale vždycky ji objevím...
„Jsem tu tak sama,“ zašeptala a usedla na pelest těsně vedle něj. Kolenem se jakoby mimoděk dotkla jeho nohy. „Celé noci sama ... a teď, když nemáme psy, často ležím na posteli a s hrůzou poslouchám, jestli se na zápraží neozvou mužské kroky ... Ale vy se celý chvějete! Já vím, léčení vás vyčerpalo. Pojďte nahoru, máme tam tu načatou láhev ...“
Něžně ho konečky prstů pohladila po tváři.
Vyskočil jak vymrštěný pružinou a hystericky zaječel: „Nedotýkej se mě !“
Vytřeštila na něj oči a jenom naprázdno polkla.
Chlapce zavrněl ze spánku. Ten zvuk jako by léčitele vzpamatoval. Rozechvěle vytáhl z kapsy zmuchlaný kapesník a osušil si čelo lesknoucí se potem.
„Zranil jste se?“
Překvapeně se podíval na začernalou skvrnu na kapesníku. Ano, krev. Zaschlá krev! Zmateně ho napěchoval zpátky do kapsy.
„To asi v lese... o nějaký trn... už jsem na to zapomněl... Promiňte, že jsem na vás křičel. Chápejte, dotek ženy ruší mou léčitelskou sílu... Půjdu se ještě trochu projít, svítí měsíc...“
„Nechám vám odestláno v podkroví.“

Les mokře dýchal. Hluboko pod jeho kořeny se něco vařilo a pára se drala ven všemi póry země.
„TADY,“ mumlal si muž potichu, „tady...“ Díval se na stíny kolem sebe, ale nenacházel v nich tvar ani smysl. Nějaký naléhavý pocit mu unikal a vzpíral se slovům.
A přesto se mu srdce silně rozbušilo, když se najednou až po kolena zabořil do šustících závějí suchého listí.
Hluboký dolík byl obklopen prastarými buky s ocelově šedou kůrou. skláněly se nad ním a jejich propletené větve tvořily živou klenbu. Tady zůstává po celý den vlhký stín, věčné šero...
Doupě noci!
Už jednou jsem tu byl...
Jako chlapec...
Při prolézání houštin jsem se náhle propadl do skryté rokle a pocítil mrazivou ruku strachu na své šíji.
Za mými zády stála Smrt. Neodvážil jsem se ohlédnout...
Odvážil bych se dnes?
Udělal pár nejistých kroků a vzápětí zjistil, že celé dno rokle je rozryto jako by tu řádilo stádo divokých vepřů.
Mátly ho však temné skvrny, které potřísnily nastlané listí a slepily ho jakousi hustou, lepkavou tekutinou.
Sevřel se mu žaludek a hrdlo měl najednou tak vyprahlé, že nebyl schopen polknout ani vlastní slinu...
Zranil jsem se, krev mi prchala s těla a spolu s ní život... marně jsem se snažil ucpat své rány kapesníkem ... Ne, já to nebyl, to oni, ONI!
Tak dlouho mě štvali, až mě dostihli... mám v sobě zraněného chlapce... musím ho dostat ven z té houštiny...
Zachvěl sc náhlým mrazivým chladem.
To zadul vítr a skřípavě rozkomíhal větve nad roklí. Jeho poryvy přinášely vzdálené troubení loveckého rohu. Když se muž pozorněji zaposlouchal, měl dojem, že rozeznává rychlý tep pádících kopyt a šelestivé doteky měkkých tlap, že na křídlech větru se sem rychle blíží štěkot, vytí a kvílení smečky, která právě zvětřila čerstvou stopu ...

Sevřel chlapce v náručí: cítil jeho neklidný dech, jeho sny plné tísně a úzkosti. Nesl ho opatrně napříč jídelnou, nočním tichem, odměřovaným jen jednotvárným cvakotem starých pendlovek. Po špičkách obešel ženu, spící s hlavou na stole. Vlasy jí plavaly v rozlitém víně jak v kaluži krve a v prstech dosud pevně svírala prázdnou láhev. Minul ji a vyšel se svým křehkým břemenem do noci. Věděl, co musí udělat, bál se toho a současně po té chvíli nesmírně toužil. Chvěl se nedočkavostí. Ano, bude k tomu potřebovat všechnu svou sílu a všechnu odvahu...
Les teskně hučel ve větru.
Noc už se chýlila k ránu, ale nikde ani náznak svítání.
Temná mračna stála nad východním obzorem jak neprostupná hradba a znělo z nich hluboké, nevrlé pobroukávání. Občasný zášleh blýskavice ozářil mrtvolným svitem zástupy neklidně šepotajících stromů.
Položil chlapce do měkkých vln navátého listí blízko vstupu do rokle. Dlouho nad ním nehnutě stál a snažil se zaslechnout víc, než jen divoké bušení vlastního srdce.
„Zachráním ho,“ opakoval si polohlasně, „zachráním ho a zachráním sebe ...“ Několikrát sevřel a roztáhl prsty.
V kloubech mu nepříjemně zapraskalo.
Chlapec náhle otevřel oči a upřeně se na něj zadíval.
Muž strnul.
Pak postřehl v chlapcově pohledu úlek a strach a povzbudivě se na něj usmál.
„Neboj se, chlapče. Uděláme spolu mocné kouzlo. Rozumím ti, vím, co chceš říct... Bojíš se Prokletého lovce? Zahlédl jsi ho, tenkrát, když tvůj otec...“
Chlapec sebou prudce pohnul.
„Já vím... Prokletý lovec se zmocnil tvého otce... uštval ho se svojí divokou smečkou... A ty ho teď často vídáš, jak běží lesem s krvavými psy a úlisnými kočkami... Ale my ho zachráníme, vyrveme jeho duši ze středu pekelné smečky, až se požene kolem nás!“
Chlapcovy oči se rozšířily hrůzou, brada se mu začala chvět.
Rychle se posadil a úzkostlivě se rozhlédl po husté hradbě šumících stromů.
Pak udělal pohyb, jako by chtěl vyskočit a dát se na útěk.
Muž po něm rychle hmátl a přitlačil ho zpátky k zemi.
„Nemůžeš utíkat. Před Prokletým lovcem neutečeš. Jen klid, chlapče, klid... Udělám kolem nás magický kruh. Přes tu čáru se žádný démon neodváží přejít.“ Nebyl si jist, jestli jeho slova zněla dost přesvědčivě, ale chlapec se vzdal všeho odporu. Schoulil se do sebe, jako by se snažil nebýt, rozplynout se.
Nebe rozťal klikatý blesk a dunivý rachot se v táhlé ozvěně převaloval všemi temnými doupaty lesa.
„Slyšíš?“ zašeptal léčitel vzrušeně, „slyšíš troubení loveckého rohu? Už o nás vědí. Blíží se ...“
Chlapcovy oči se nepřirozeně zvětšovaly. Vytřeštěné a obrovské připomínaly dvě studny plné bezedné hrůzy, dvojici zrcadel, v nichž se odráží brány pekla ...
Blíží se!
Cosi se pohnulo na tváři světa. Les se rozechvěl, zemí se šířil hluboký rytmus, tepot kopyt a svist máchajících křídel. Vzduch zhoustl blátem, vířícím listím a vodní tříští, obloha ztmavla obrovskými hřbety prchajících zvířat.
A pak nastal podivný okamžik zmraženého ticha.
Léčitel ucítil za svými zády neklidné přešlapování černého koně, ovanul ho hnilobný pach toho prastarého hřebce. To Prokletý lovec zastavil své jízdní zvíře a s cynickým úšklebkem v mlhavém prázdnu, které má místo tváře, se dívá přes mužovo rameno na chlapce.
Léčitel každou žilkou a každým rozjitřeným nervem svého těla cítil, jak přízrak pomalu zdvíhá kostěný roh ke svým neviditelným ústům.
Nadechl se a zaťal zuby v očekávání smrtonosného zatroubení.
Neodvážil se ohlédnout, ani teď se ještě neodvážil... Najednou propadl beznaději nad marností zápasu...
Nejsem ještě dost silný, abych se mu postavil... ještě pořád ne!
Už dvakrát jsem prohrál tenhle souboj, už dvakrát... a do třetice všeho...
Díval se do zrcadla chlapcových očí, tam všechno viděl aniž by se ohlížel.
Tam, z hloubky chlapcových očí se řítila celá ta příšerná smečka, která je doštvala až sem, až k Rokli první hrůzy, k rokli, která je vstupem do podsvětí. Chlapcova ústa se začala otvírat k Velkému výkřiku.
K výkřiku, jenž nelze snést.
Muž to nevydržel.
Ani tentokrát to nevydržel.
Prudce odstrčil chlapce, odhodil ho stranou do závějí suchého listí, dlaněmi si ucpal uši a bezhlavě se rozběhl běsnící nocí.
Prchal a zoufal si.
Les mu podrážel nohy vystouplými kořeny, chňapal po něm bezpočtem pichlavých větví a zákeřných trnů, všude kolem to skučelo a vylo, ječelo a chechtalo se. Démoni mu osahávali oči, uši, srdce a pohlaví, škubali mu z mozku myšlenky, trhali je na kousky a rozhazovali je po lese spolu s podzimním listím.
A nade vším stoupal hromový hlas lovecké trouby.
Bylo to troubení Posledního soudu a jeho mocný zvuk byl stvořen z chlapcova hlasu.

Žena polekaně vyjekla, když se dveře hájovny s třesknutím rozlétly.
Na prahu se potácel potrhaný, promáčený muž, zborcený potem a s nepříčetným výrazem v očích.
„Kde jste nechal moje dítě?“
Rozčileně vstala od stolu, ale zakopla o židli a padla na kolena.
Celý svět se s ní ještě houpal a v hlavě jí hučel omamný příliv vína...
„Moje dítě!“
„Nebojte se,“ blekotal léčitel, „on přijde ... on trefí ...“
A přitom se snažil přirazit dveře a otočit klíčem.
Nechtělo se mu to dařit, vichr se opíral do dveří a cloumal jimi, klíč se mu vzpříčil v zámku a klouzal mu ze zpocených prstů.
„Ne ... to ne ...“ Žena se vzpírala na rukou, chňapala po noze stolu v marné snaze najít ztracenou rovnováhu ...
Cvak!
Zámek zapadl ve stejné chvíli, kdy strašlivý úder zasáhl starý dům.
Rozlehlo se vytí desítek psích hrdel, spousty drápů škrabaly po střeše i stěnách, okenice se rozdrnčely a dveřmi něco prudce lomcovalo v úporné snaze dostat se dovnitř. Pak zaduněla na zápraží kopyta a zaržal kůň.
V tu chvíli všechno rázem ztichlo.
A pak ze všech škvír a skulin zaúpěly varhany bouře, stovky větrných píšťal složily z tónů hlas a dvojici uzavřené v domě se zdálo, že docela zřetelně rozeznává slova:
„Když jste nám pomáhali štvát, tak se s námi rozdělte o kořist!“
Na okno bylo cosi prudce vrženo, pleskavě to narazilo na sklo a pomalu po něm sklouzlo dolů, zanechávaje krvavou šmouhu.
„Moje dítě!“ zaječela žena.
„Mlč, děvko!“ sykl léčitel skrze zaťaté zuby, „to tys probudila zlé démony, ty jsi mě donutila ... ty jsi pro mě změnila svět v peklo...“
Pozvedl k ní své kostnaté ruce, jeho roztažené prsty se k ní neúprosně blížily a ona s hrůzou poznávala, že jsou potřísněny krví.
Ve chvíli, kdy ocelovým stiskem sevřely její krk, zachroptěla: „Karle, ne ... to není možné ... jsi přece mrtvý ... už dávno mrtvý ... “

Toho rána zaslechli dřevorubci, jdoucí kácet proschlé smrky nahoře nad Záhořkem, jakýsi vzlykot.
Překvapeně se zastavili. Jeden z nich rozhrnul houští a na dně skryté rokle spatřil v závějích suchého listí plačícího chlapce.
„Čípak jsi?“ houkl na něj, „co tu děláš?“
„Já nevím,“ řekl chlapec.
„Odkud jsi sem přišel?“
„Nevím ...“
Chlap ho zvedl do náruče a zabalil ho do svého vatového kabátu.
„Tak pojď. Jsi celej zkřehlej. Dáš si s námi chleba a teplý kafe.“

Vytlačiť článok


© ATLANTIDA Publishing Všechna práva vyhrazena.
Žádna část nesmí být reprodukována nebo jinak šířena bez písemného svolení vydavatele.



Amiga na Vašem PC rychle, snadno a zdarma!


none

AMIGA REVIEW

57 ( 11-12 / 2000 )
56 ( 9-10 / 2000 )
55 ( 7-8 / 2000 )
54 ( 5-6 / 2000 )
53 ( 3-4 / 2000 )
52 ( 1-2 / 2000 )
 
51 ( 12 / 1999 )
50 ( 11 / 1999 )
49 ( 10 / 1999 )
48 ( 9 / 1999 )
46-47 ( 7-8 / 1999 )
45 ( 6 / 1999 )
44 ( 5 / 1999 )
43 ( 4 / 1999 )
42 ( 3 / 1999 )
41 ( 2 / 1999 )
40 ( 1 / 1999 )
 
39 ( 12 / 1998 )
38 ( 11 / 1998 )
37 ( 10 / 1998 )
36 ( 9 / 1998 )
35 ( x / 1998 )
34 ( x / 1998 )
33 ( 1-2 / 1998 )
 
32 ( 11-12 / 1997 )
31 ( 9-10 / 1997 )
30 ( 7-8 / 1997 )
29 ( 6 / 1997 )
28 ( 5 / 1997 )
27 ( 4 / 1997 )
26 ( 3 / 1997 )
25 ( 2 / 1997 )
24 ( 1 / 1997 )
 
23 ( 12 / 1996 )
22 ( 11 / 1996 )
21 ( 10 / 1996 )
20 ( 9 / 1996 )
18-19 ( 7-8 / 1996 )
17 ( 6 / 1996 )
16 ( 5 / 1996 )
15 ( 4 / 1996 )
14 ( 3 / 1996 )
13 ( 2 / 1996 )
12 ( 1 / 1996 )
 
11 ( 12 / 1995 )
10 ( 11 / 1995 )
9 ( 10 / 1995 )
8 ( 9 / 1995 )
7 ( 7 / 1995 )
6 ( 5 / 1995 )

ATLANTIDA NEWS

5 ( 3 / 1995 )
4 ( 1 / 1995 )
 
3 ( 11 / 1994 )
2 ( 9 / 1994 )
1 ( 7 / 1994 )
0 ( 5 / 1994 )