Jak se znovu rozběhla výroba Amig 1200, začali i v naší republice zvolna přibývat noví majitelé tohoto počítače. A právě pro ty je určena tato série článků.
Snažíme se tak pomoci těm, kteří s Amigou ještě nemají mnoho zkušeností, a chtěli by ji používat i k něčemu jinému než je bezhlavá likvidace pajduláků v hrách pochybné úrovně.
Několik slov o výbavě
K Amize lze dokoupit celou řadu doplňků, které dovedou zpříjemnit a zrychlit
práci s ní. Rád bych o některých z nich hned na začátku pohovořil.
To, že každý majitel nové Amigy má nainstalovaný harddisk považuji za
samozřejmost. Doby, kdy se Amiga dala provozovat z disket, jsou už jen historií,
na kterou můžeme nostalgicky vzpomínat.
Další nutnost pro nějaké rozumné využití je turbokarta. Je jich na trhu už
poměrně velké množství a jejich ceny jdou také pomalu dolů, takže pokud máte
nějakou tu korunu navíc doporučuji neváhat a nějakou si koupit. Konfigurace na
které se dá už poměrně slušně pracovat je Blizard 1230 se 4 MB RAM. Nedoporučuji
kupovat nějaké paměťové karty, protože obvykle přijdou dráž, než stejné množství
paměti v modulech SIMM.
Problémy nastanou, jakmile začnete požadovat velký výpočetní výkon. V tomto vám
turbokarta s procesorem 68030 příliš nepomůže. Dalšího urychlení lze dosáhnout
přidáním matematického koprocesoru, ale pokud nestačí ani ten, nezbude než se
poohlédnout po nějaké dražší kartě s procesorem 68060.
Další částí výbavy je monitor. Zde je těžké něco radit, protože počítač jako
takový ho nevyžaduje. Je ovšem fakt, že rozlišeni 640x256 pro náročnější
aplikace nevyhovuje, a dívat se na rozblikanou obrazovku v prokládaných
rozlišeních je poněkud frustrující.
O hardwaru
V této části stručně uvedu několik pojmů o hardwaru Amigy, se které se v
kraji mezi Amigisty používají, a jejichž význam by neměl zůstat nikomu utajen.
Začněme třeba koprocesory.
Přesto, že v době, kdy byl vyvinut patřil ke špici, byl výkon procesoru 68000
pro použití v tak ambiciózním počítači jako Amiga nedostatečný. Proto
konstruktéři Amigy 500 použili drobné finty, a některé funkce přenesli na
koprocesory. Tato idea zůstala zachována i v A1200, kde však byly některé starší
koprocesory nahrazeny novějšími verzemi. V A1200 tedy můžeme nalézt tyto tři
koprocesory: Lisa (porty, sprajty a výstup grafiku na obrazovku), Paula (obsluha
periferií, 4 D/A převodníky pro zvukový výstup) a Alice (obsluha DMA; Blitter -
zajišťuje vykreslování čar, přenosy v paměti, vyplňování ploch; Copper -
řízení). Díky těmto koprocesorům se alespoň částečně "odlehčí" procesoru, který
má trochu více času na ostatní úlohy.
S koprocesory souvisí také rozdělení paměti. Té jsou vlastně dva druhy: CHIP
RAM, která je připojena zároveň ke koprocesorům i procesoru a FAST RAM, kterou
má procesor celou pro sebe, takže je mnohem rychlejší. Jinou možností je paměť
připojená jako PCMCIA karta, ale ta není pravě nejrozšířenější.
Další zajímavou částí hardwaru, jsou paměti ROM. V Amize nejím říká Kickstart a
obsahují více méně celý systém. Ten je postaven na knihovnách, které jsou jednak
v Kickstartů a jednak je možno je přihrávat z disku. Pokud nějakou knihovnu
požaduje najednou několik programů, pak se do paměti nahraje jen jednou a počítá
se, kolikrát je otevřena, čímž se ušetří poměrně velké množství paměti.
Nezapomeňme ani na disketovou mechaniku. Ta, přestože v Amigách od Amiga
Technologies je instalována mechanika HD, je pouze DDéčková. Je to způsobeno
vzájemnou nekompatibilitou mechanik které, jsou určeny pro Amigu a pro PC.
Použití PC mechanik nových Amigách také způsobuje ony problémy s nedosovými
disketami.
Systémový disk
Nyní se můžeme směle vrhnout na operační systém. Jak jsem již řekl, je jeho
valná část uložena v Kickstartu. Protože je však velikost Kickstartu omezená
(512 KB), jsou v něm jen ty nejdůležitější části. Navíc je z hlediska vývoje
vhodnější, aby byly některé části systému na disku. To pak umožní jednoduchý
přechod na novější verzi pouhým nahrazením např. staré knihovny na disku.
Amiga užívá tzv. zařízení. Ta mohou být dvojího druhu: fyzická (pevný disk HD0:,
mechanika DF0:, tiskárna PRT:) nebo logická (jméno disku např. System:, nebo
odkaz na nějaký adresář na disku). Logická jména zařízení přiřazujeme pomocí
příkazu "assign", který k danému adresáři nebo zařízení vytvoří další logické
zařízení (např. adresář RAM:T má logické jméno T:). Z toho plyne, že logická
zařízení můžeme poměrně snadno přesměrovat někam jinam.
Dále si uvedeme ty nejdůležitější adresáře a zařízení, které jsou na systémovém
disku:
SYS:
Toto je jméno zařízení, které ukazuje na váš systémový partition.
Předpokládejme, že máte na disku dva bootovací (startovací) partitiony (část
disku se jménem - ještě se u nich zastavíme později) se jmény System1: a
System2:. Pokud budete startovat z disku System1:, pak se přiřadí zařízení SYS:
právě disk System1:. V druhém případě bude platit přiřazení SYS: = System2:.
Jestliže nabootujete z diskety bude to SYS: = DF0:. Tím si systém zajišťuje
možnost bootovat z různých disků.
SYS:C - C:
V tomto adresáři, jsou místěny všechny příkazy DOSu, které se nevešly do ROM.
Můžete si sem umístit i své vlastní, často volané programy, ale doporučoval bych
spíš jejich shromáždění v jiném adresáři a nastavení cesty k ním příkazem
"path". Vyhnete se tak zbytečnému nepořádku.
SYS:Devs - DEVS:
V tomto adresáři jsou uloženy jednak soubory s příponou ".device", které slouží
pro obsluhu zařízení (např. serial.device, které slouží pro obsluhu sériového
portu) a jednak jsou tu další podadresáře obsahující mapy klávesnic, ovladače
monitorů a tiskáren, ovladače pro některé další zařízení (např. PC0:, které
umožňuje práci s PC disketami) apod. Jsou tu také tzv. datatypy, které umožňují
pomocí program MultiView prohlížet soubory rozmanitých formátů (od přehrávání
samplů, přes výpis textu až třeba k zobrazování fontů).
SYS:Libs - LIBS:
Sem se ukládají veškeré knihovny které potřebuje jak systém, tak aplikace.
Knihovny obsahují rutiny pro vykonávaní často se opakujících činností, nebo
fungují jako jakési "rozhraní" mezi systémem a hardwarem.
SYS:Fonts - FONTS:
Do tohoto adresáře se ukládají fonty. Každý font má svůj adresář, ve kterém jsou
uloženy definice jednotlivých velikostí písem. Navíc má každý font ještě soubor
s příponou ".font", který obsahuje informace o fontu. Pokud nějaké fonty
přidáváte, nebo naopak mažete, doporučuji tyto soubory (s příponou ".font")
všechny smazat a spustit program "FixFonts", který je vytvoří znovu.
SYS: Prefs
V tomto adresáři jsou programy pro konfiguraci systému. Ještě se u některých
zastavíme později, ale je dobré vědět, že všechny konfigurace se ukládají do
zařízení ENV: (dočasná konfigurace) a ENVARC: (trvalá konfigurace - po resetu se
z tohoto adresáře obnoví), které je směrováno do adresáře
"SYS:Prefs/Env-Archive/". V tomto adresáři můžete najít konfigurační soubory
většiny programů a také adresář Sys. V tom jsou uloženy systémová nastavení a
předlohy ikon, které váš systém používá (soubory "def_xxx.info", kde xxx je
název typu ikony). Pokud smažete nějaký program, podívejte se do tohoto
adresáře, protože by se vám tu mohlo časem nahromadit spousta zbytečných
souborů.
SYS:S - S:
Toto je velmi důležitý adresář, ze kterého se berou jednak soubory související
se startem počítače a jednak si sem některé programy nahrávají svoje
konfigurační soubory. Při startu se spouští skript (textový soubor, který se
interpretuje jako série příkazů) s názvem "startup-sequence", který je umístěn
právě v S:. Dále se tu nachází skript "User-startup", do kterého si program
zapisují při instalaci některé příkazy a "Shell-startup" který se vykoná po
příkazu "NewShell", tj. při otevření nového okna shellu. V S: může být
samozřejmé více souborů, ale tyto jsou pravděpodobně nejdůležitější.
SYS:Storage
Tento adresář slouží k uchování souborů které obvykle bývají v DEVS:, ale které
momentálně nepotřebujete. Příklad: PC0: (obsluha diskety PC) používáte občas.
Pak je zbytečné, aby se tento ovladač nahrával při každém startu a zbytečně
zabíral paměť. Když ho budete potřebovat, můžete si ho spustit manuálně, nebo ho
do DEVS:DOSDrivers přemístit. To samé platí pro monitory, tiskárny, keymapy
(mapy klávesnic) a datatypy. Prostě co nepotřebujete nainstalovat při startu, to
si dáte do Storage a můžete spustit kdykoliv během práce.
SYS:System
Některé důležité systémové programy jsou uloženy v adresáři Systém. Je tu třeba
již zmiňovaný program FixFonts, dále Format (formátování disků), Shell (ikona
pro otevření nového shellu), NoFastMem (odpojení FAST RAM), Intellifont
(instalace vektorových fontů) a DiskCopy (kopírování disků).
SYS:Tools
Zde jsou některé podpůrné programy, ale hlavně adresář Commodities, ve kterém je
umístěno několik komodit. Co je to komodita si povíme později, ale vězte, že je
to věc nadmíru užitečná.
SYS:Utilities
Programy,jako MultiView, More a podobně, se umisťují do tohoto adresáře. Proč,
to nevím, ale jsou tu.
SYS: WBStartup
Velmi zajímavý adresář. Můžete si sem totiž nakopírovat programy které máte
rádi, a které chcete spouštět při každém startu počítače (např. blanka. MultiCX,
CrossDOS atd.).
SYS:Trashcan
Trashcan (odpadkový koš) je adresář. který, jak již název napovídá, slouží k
"vyhazování" nepotřebných souborů. Vyčištění koše je možní provést pomocí menu
"Icon-Empty Trash". Pozor! Běžné mazaní (Icon-Delete" provádí opravdové mazání!
Pokud byste chtěli, aby se soubory při mazání přemisťovaly do koše, použijte
utilitu FTrash (byla na PD Disku).
Tím bych ukončil tuto krátkou exkurzi po systémovém disku. Tímto tématem se
podrobněji zabýval článek Michala Káry v některém z předchozích čísel. takže
pokud vám tento výklad nestačil. podívejte se tam.
Workbench a Shell
Co dělá Amigu Amigou není jen hardware, ale také operační systém. Měl jsem
možnost pracovat jak v operačním systému Maca, tak ve Windows na PC a musím
říct, že Workbench je pro mě stále ten nejlepší graficky orientovaný systém. I
když je verze 3.0 (ale i 3.1 zase tolik změn v ní není) poněkud obstarožní, je
jeho kladů pořád víc než záporů. A to výrazně.
V Amize jsou možné dva způsoby práce. Buď používáte Workbench a jeho grafický
interface, nebo přejdete do Shellu (nebo též CLI) kde příkazy píšeme do
příkazové řádky (jako v DOSu na PC).
Nejprve se podívejme na Workbench. Jak již asi každý zvídavý uživatel zjistil,
vyznačuje se Workbench ikonami. Ikony jsou nejrůznějších barev, velikostí a
významů. Především jsou tu ikony disku. Pokud se díváte na obrázky které by měly
být tady někde kolem, tak se vám možná líbí zde uvedené ikony více než ty, které
můžete vidět normálně. Vězte, že takovéhoto vzhledu bylo dosaženo nahrazením
ikon systémových ikonami SmallBenche (popř. MagicWorkbenche).
Co to vlastně taková ikona je? Je to soubor, který má příponu ".info" a obsahuje
kromě vlastních obrázků ještě některé další informace. Ty se liší podle typu
souboru, kterému je ikona přiřazena (ikona disku je jiná než ikona programu a ta
je jiná než ikona projektu). Možná bude dobré podívat se na jednotlivé ikony
blíže.
Ikona disku
Tato obsahuje informace o jméně disku, počtu bloků, počtu obsazených bloků a
přiřazené aplikaci (jak se do češtiny překládá anglické Default Tool).
Informační okno jakékoliv ikony vyvoláme kliknutím na ikonu a stiskem klávesy
pravá Amiga a klávesy I. Stejného efektu lze dosáhnout z menu Workbenche (po
stisku pravého tlačítka myši najeďte na horní lištu obrazovky Workbenche)
"Icons-Information..." (uvádím zde originální anglické názvy, protože jednotlivé
verze lokalizace se v některých překladech liší). Pokud provedete v nastavení
ikony nějaké změny, můžete je uložit gadgetem (výraz pro objekty kterými lze něm
nastavit nebo změnit) "Save", nebo provedené změny zrušit pomocí "Cancel".
Do již zmiňovaného textového gadgetu "Default Tool" můžete připsat aplikaci,
které se má spustit při nějaké akci. U ikony disku je touto akcí "hození" ikony
na jinou, což způsobí zkopírování celého disku. Výjimka je u RamDisku, kde
musíte ikonu házet do otevřeného okna RamDisku. Můžete si tak vytvořit záložní
diskety se systémem (nejprve ikonu systémově diskety hodit do RamDisku, pak ji z
RamDisku hodit na ikonu naformátované diskety).
Ikona disku je uloženu v souboru "Disk.info" v kořenu tohoto disku. Pokud chcete
nahradit nějakou ikonu jinou, nedoporučuji provést jen překopírování "ikony na
ikonu", ale použít programu IconEdit (Sys:Tools). Postup je následující: Spusťte
IconEdit. Do jeho okna hoďte ikonu kterou chcete změnit. Pak zvolte v menu
Images-Load-Image (nebo Both Images). Tím nahrajete novou definici ikony. Pak už
jen v menu Projed-Save ikonu uložte. Je to trochu zdlouhavá práce (můžete si ji
urychlit programem IconUpdate, který byl na PD Disku), ale zůstanou tak
zachovány všechny informace, které jste v ikoně měli.
Ikona programu
Okno této ikony je trochu větší. Obsahuje jednak informace o velikostí
souboru, počtu jím obsazených bloků a velikostí zásobníku (vlevo), dále textový
gadget pro dopsání komentáře k programu (uprostřed), několik zaškrtávacích
gadgetů pro nastavení atributu souboru (vlevo) a seznam s tzv. tooltypy (dolní
polovina okna).
Nyní blíže k jednotlivým částem: Význam údajů Blocks a Bytes je myslím jasný -
určuje velikost souboru (ne ikony, ale souboru ke kterému je přiřazena!) v
blocích a bytech.
Stack určuje kolik bytů bude mít zásobník dané aplikace. Přednastavené 4 KB jsou
většinou tak akorát.
Last Changed určuje, kdy se se souborem naposledy manipulovalo. Comment slouží k
dopsání poznámky k souboru. Můžete si tak jednoduše zapisovat informace o
programu přímo do jeho ikony jak si řekneme později. lze komentovat i samotný
soubor). Dále je tu sada gadgetů nalevo:
Script - určuje zda je soubor skriptem. Pokud je příznak nastaven, pak se systém
pokusí interpretovat soubor jako skript. O významu tohoto bitu budeme mluvit
ještě později.
Archived -příznak, zda je soubor archivován či nikoliv. Vážnější význam tento
atribut nemá.
Readable - pokud je příznak nastaven, pak se ze souboru může číst
Writable - určuje, jestli je povoleno do souboru zapisovat
Executable - pokud je soubor spustitelný nastaví se tento příznak
Deletable - takto označený soubor je odolný proti smazání (tedy ze strany
systému - jak se zachová diskový manažer který používáte to není jisté).
Poslední částí je část Tool Types. Sem můžete vepsat parametry, které program ve
své ikoně vyhledá. Na uvedeném obrázku je okno ikony CrossDOSu. Pokud chcete
některou položku editovat, stačí na ni kliknout a ona se přenese do textového
gadgetu, kde ji již můžete upravit. Pro vytvoření nové položky klikněte na
gadget New, pro smazání některé položky ji označte a klikněte na Del.
Ikona projektu
Tato ikona je víceméně shodná s ikonou programu, až na textový gadget
Default Tool, který, jak jsme si už řekli, označuje přiřazený program. Můžete si
tak vytvořit ikony k textovým souborům a jako jejich Default Tool dopsat jméno
svého textového editoru nebo zobrazovače textů. Po dvojitém kliknutí na ikonu se
pak provede spuštění tohoto programu, se jménem souboru jako parametrem.
Ikona adresáře
Je prakticky stejná jako ikona programu.
Ikona koše
Tato ikona patří odpadkovému koši. Tolik tedy první díl našeho seriálu. V
příští části budeme pokračovat v našem povídání o Workbenchi a Amize vůbec.
Pokud budete mít nějaké podmětné poznámky pošlete nám je do redakce. U příštího
dílu se těší na shledanou
Pozn.: články boli naskenované ako text a preto obsahujú aj zopár chýb. Taktiež neručíme za zdrojové kódy (Asm, C, Arexx, AmigaGuide, Html) a odkazy na web. Dúfame, že napriek tomu vám táto databáza dobre poslúži.
Žiadna časť nesmie byť reprodukovaná alebo inak šírená bez písomného povolenia vydavatela © ATLANTIDA Publishing