Hilt II – The RevengeKamil Brzák
Jednou z otázek, starých jako lidstvo samo je to, jestli existuje nějaký
způsob, kterým by se dal ukojit neukojitelný chtíč notorických sadistů,
masochistů, nekrofilních pornomaniaků a jiných, více či méně známých deviantů
aniž by to napáchalo příliš velký brajgl mezi rozdováděnými, hlasitě bečícími
ovcemi, často označovanými jako „lidstvo“. Avšak než stačil pomyslný vlk zavýt,
máme tu odpověď v celé její vyhřezlé formě. Ale začneme pěkně od píky.
Kdysi dávno, v temných časech neodvratitelného úpadku osmibitových decků, byla
jejich lo-tech CéPéUčka napadena agresivní bandou barbarských bytů, frajerky
nazvaných Laser Squad (čili Lejzrový Oddíl). Ale v euforii nostalgie bych málem
zapomněl na naše oblíbené Gatesovy nohsledy. Konverze, kupodivu velmi
přitažlivá, byla spáchána i na PláCačkovitě vyhlížejících IN-disponovaných
TELa-tech. Myriády disposable pajduláččích tělíček (chápej někdo, kdo je, i
třeba sebedestruktivně, nadrženej někomu sloužit, takovej hezounkej
pidimasochista) infikovaly měsíční základny, cizácké eMZácké (nezaměňuj se Sharp
MZ, či s motocyklem aus der DDR!) planety a další subabstraktní komplexy,
doprovázejíc očekávání sexy rozkazů hlasitým pokřikováním a poskakováním. Úkolem
bylo tyto poloochočené hajdaláky zasypat hromadou plivátek nejrůznější razance,
zasklít do EHT (extremly high tonage docela těžkých) brnění a vpustit ty
nedočkavé kriplíky do HIV útrob alienpositive sektoru.
Nikdy nezapomenu na tu do maxima vytemperovanou atmosféru: záře z černobílého
televyseru vytvářela díky své not much friendly frekvenci poskakující stíny na
zdech, Joystick (chápej Radostnou Tyč) řvouce bolestí nad praskající páteří (na
vysvětlenou pro ortodoxní didysty-spextristy: Q,A,O,P,VESMÍR byly silně vmáčklé
málem až do lakové pleti dubového stolku), hranolky, smažící se na velmi
zaneprázdněném zdroji střídavého signálu...jo, jo! To už taky není pravda. Pak
nastala doba temna. Nekonečných 2190 dní sebetrýznění a nuceného půstu. Co?
Duna? Hmmm, hezký, ale já chci sví pandhiuláčky! Co zas?!
Vesmírné Křížové tažení? Nuda! Já chci sví lidi zpátky! HNÉÉÉD!
Najntýnnajntysiks (tj. 1996). Bezmyšlenkovitě tápu nocí znásilněným pokojem, aby
se z neeliminovatelné mlhy přede mnou vynořil výkalem času znečištěný diskbox.
Šestiletá vrstva prachu má jít v září do školy. Venku štěká pes. Něco tu, xakru,
nesedí! Na ponížené krabici na diskety se válely dva kovem opruzené plátky z
modrého plastu. Na papírové popisce zeleně fosforeskovala písmena, svým
uspořádáním seřazená do slova HILT2. Hilt...to znamená Rukojeť. Nedůvěřivě jsem
zapnul Přítelkyni a do jejího sexy bočku jsem nacpal disketu s označením
„jedničky, která čůrá na plot“. Fajn, fajn. Objevilo se menu. Jen hezky pomalu.
Na čele se pomalu materializovaly první krůpěje potu na důkaz pekelného
soustředění. Roztřesená ruka v pravidelných intervalech sadisticky přiškrcovala
myš a šipka se nejistě vydala k chlívečku s nápisem „NEW GAME“. Na výběr je cca.
pětadvacet misí. Laxně byla vybrána první z nich. A už to frčí. Výběr postav,
zbraní a pak...hra!!! Kdyby mě v tu chvíli pozval středně velký upír na večeři a
já bych souhlasil, byl by na tom, chudák, hůře, než hladem nafouklé děti ze
Somálska. Ano, neuvěřitelné se stalo skutečností. Pokání skončilo. Lejzrový
Oddíl reinkarnoval do Rukojeti Dva! Akorát má jinej vohoz. Halelujá! Říkej mi
hinduisto!
A nyní už ke hře samotné. Jak již bylo uvedeno, hra sestává z asi dvou tuctů
misí, i když vhodnější by bylo užít termín tažení, protože to se právě z
jednotlivých misí skládá. Každá mise má svou osobitou visage, hýřeje elementy
brilantního designu. Navíc je obrazovka před každou misí přelepena vtahujícím
briefingem, takže gamesa má (na dnešní poměry téměř archaickou vlastnost)
dynamický děj, z kterého přímou úměrou vystrkuje růžky atmosféra. O té se dá
říci, že je správně úzkostná a ponurá. I když na psychedelického krále Alien
Breeda (Cizinecké Plémě) asi nemá. A když se již zmiňuji o grafice, nemůžu
nepoznamenat fakt, že se levely svou koncepcí podobají právě levelům z AB.
Příjemně mě také překvapila věc, že když někdy náhodou (i když se to spíše stane
pravidlem, na které si chca-nechca budete muset díky své neschopnosti zvyknout)
budete muset opakovat level, budou podmínky splnění mise pokaždé trochu jiné.
Příklad: v tažení HOLOWAR budete mít ve třetí misi za úkol zneškodnit na měsíční
základně radarové baterie. Úspěšně pendlujete mezi oslizlými zdmi
zvogonovatělého komplexu, StormCannonem pěkně nafukujete radary a..ouha! Youve
been killed! Složitou procedurou restartujete level a zjistíte, že namísto pěti
je třeba zničit sedm enemy-radami. Také nepřátelé jsou rozchlístnuti v jiných
zákoutích a vůbec. Šak si ešče hužijete srandy.
Ale co bych to byl za Brzáka, kdybych si o něco neopucoval podrážky. První věc,
která mi zkřivila obličej do masque bizarre byl scrolling. Avšak jen do doby,
než mi došlo, že právě u tohoto stylu hry je to celkem optimální kompromis.
Obraz roluje po čtvercích, takže můžete mít ze začátku pocit, jakoby vás někdo
vláčel za rohovky ze schodů, ale jde o zvyk. Další dva důvody, proč místo spánku
proklínám technický úsek programátorstva, jsou oproti LS nedokonalé brnění a
absence morálky. Takové detaily, ale mě to prostě vadí. V LS byl pancíř navržen
tak, že jeho nejsilnější plát byl umístěn na hrudi a nejslabší na zádech. To
mělo za následek různé účinky enemy zásahů. Také chybí stav psychiky
jednotlivých členů komanda. Její stav ovlivňoval přesnost střelby, počet
ActionPointů a nejméně další dva bambilióny věcí.
Největší trauma ovšem na mě spřádalo síť chaosu v podobě na posteli ležícího,
kibicujícího a hlavně dvouhru hrát odmítajícího Zajpta. Bacha na něj. Nezdá se,
chlapec! (Pozn. od Zajpta: Kdo by taky s takovým dementem hrál. Poté, co jsem
byl nucen zírat, jak se na mojí milovaný dvanáctce celý 4 hodiny pachtí furt
dokola s jednou a tou samou misí (trojka v Holowaru), furt chcípá těsně před
koncem A POŘÁD TŘÍSKÁ DO TÝ MÝ NEBOHÝ MYŠI, mě veškerá chuť přešla. Nehledě na
to, že by mě stejně při nejbližší příležitosti „nechtěně“ sejmul nějakým tím
„zbloudilým“ granátem. Von se nezdá, chlapec.) Kromě těchto několika much, se
kterými si hravě poradí pavouk Chtíč, jsem již žádná, zdraví ohrožující
negativa, neregistroval, takže postavím-li do ringu proti sobě pana Pro a pana
Proti, vyhraje pan Pro, protože má v rukávu dobrou grafickou stránku, a spoustu
diferencovaných misí (mj. i pro dva hráče). Dá se říci, že stesk po obdobných
hrách byl na chvíli ukojen, i když LS je přeci jenom jeden.
Co říci na závěr? „Im Deranged“ z alba „I.Outside“je smrtelná vypalovačka.
Jestli máte rádi dlouhé loučení s hrdiny příběhů, kupte si Harlequina. Mě totiž
koncování nebaví. Hawg.
Hilt II – The Revenge |
85 ze 100 |
Grafika: 90 |
Zvuk: 85 |
Hratelnost: 85 |
Originalita: 75 |
Firma: M.S. & A.C.
Cena: shareware |
Plusy:
grafika, mastodontní množství misí, atmosféra, sharewareovitost, i pro dva
hráče |
Mínusy:
atypický scrolling, drobné technické nedostatky, nemožnost hodnostního
postupu a zdokonalování, což považuji u LS-like her za ochuzující |
Test. verze pro:
A500
Testováno na: A1200HD
Existuje i pro: všechny amigy
Poznámka: minimálně 2MB paměti |
Vytlačiť článok
Pozn.: články boli naskenované ako text a preto obsahujú aj zopár chýb. Taktiež neručíme za zdrojové kódy (Asm, C, Arexx, AmigaGuide, Html) a odkazy na web. Dúfame, že napriek tomu vám táto databáza dobre poslúži.
Žiadna časť nesmie byť reprodukovaná alebo inak šírená bez písomného povolenia vydavatela © ATLANTIDA Publishing
none
|