Nepovedený trik

Daniel se vyčerpaně svezl na pohovku. Zavřel oči a labužnicky přitom vychutnával ticho.
Náhle ho vyrušil vtíravý tón telefonu. Měl chuť s aparátem mrštit do kouta. Pak ho napadlo, že by to mohlo být Isabela.
„Haló!“ řekl do sluchátka u úmyslně se nepředstavil.
Pro případ, že by to nebyla Isabela.
„Ahoj, tak jak to dopadlo?“ ozval se z druhého konce důvěrně známý hlas.
Ulevilo se mu. Žádný fanoušek, kterému se povedlo zjistit jeho telefonní číslo.
„Dobrý. Jenomže jsem šíleně utahanej. Potřebuji načerpat energii.“
„Mám tě moc ráda...“
Domluvili se, že za ním Isabela přijede příští víkend, bude mít volno. I ona je z toho věčného pózování před fotografy unavená a velice ráda si odpočine. Daniel vrátil přístroj na stůl a jeho pohled spočinul o několik centimetrů dál, na snímku jich dvou - nejznámějšího mága a žádané top modelky. Tato fotografie nedávno oběhla celou zeměkouli se zprávou, že se zasnoubili. Byla to skutečně krásná fotografie nádherná blondýna s okouzlujícím úsměvem a snědý muž s tajemným výrazem a uhrančivýma očima.
Daniel obdivoval Isabelinu tvář, její jemné a výrazné rysy, smyslné rty...
„Máte tu návštěvu, pane. Pan Vitingston,“ vyrušil jej z rozjímání komorník.
„Ať jde dál,“ zavrčel Daniela přesunul se do pokoje pro hosty. „Paule, říkal jsem ti, abys mě nikdy nerušil hned po představení. Nemám náladu na kdejaké problémy,“ přivítal nevrle svého hosta.
„Jdu ti jen připomenout, že patnáctého s tebou počítáme.“ Paulovi bylo čtyřicet, ale nevypadal na to. Měl husté kudrnaté vlasy, mladou tvář, nosil stále oblek, vždy perfektně upravený a uhlazený.
„Nemám chuť se o tom bavit. Svůj názor nezměním. Patnáctého vystupovat nebudu.“
„Ale všechno je už zařízené, vstupenky jsou vyprodány... Ty tam zkrátka musíš jít! Je to pro tvoje dobro.“
„Jasně,“ zašklebil se Daniel. Kdybych toho chlápka neznal, pomyslel si, snad bych mu i uvěřil. Měl se dát na herectví, protože přetvařovat se umí skvěle! „To je vše?“
Paul mlčel.
Tak tos zaváhal. Další šanci ti nedám! V okamžiku, kdy Paul otevřel ústa, ho Daniel předběhl. „V tom případě mě omluv, jdu si zaplavat!“ Rychle zmizel za dveřmi, aby se vyhnul případným námitkám. Komorníkovi nařídil, aby pana Vitingstona vyprovodil.

Ron a Aldie tam leželi v krvi a smutnýma nehybnýma očima hleděli do nebe. Daniel se při pohledu na ně zmítal lítostí a vztekem. Tohle se nemělo stát! Tohle ne! Šel zavolat Paulovi.
„Vitingston.“
„Tos přehnal, ty hajzle!“ zařval Daniel
„Příště bude na mušce někdo jiný.“ Daniel nemusel dlouho přemýšlet, aby věděl, koho má ten všivák na mysli Isabela! „To vydírání k ničemu nebude, grázle!“
„Ale, a copak mi uděláš? Začaruješ mě v kočku?“ zachechtal se Paul odporně.
Daniel na víc nečekala praštil sluchátkem. Nač se rozčilovat nad tím darebákem? Zabil mu dva nejlepší přátele a teď chce něco provést Isabele. Ale tu přece nesmí zabít! Dva psi, za to ho nikdo nepotrestá, ale troufne si na člověka? A co když ano?
Okamžitěji zavolal. Odpověděl mu však jen záznamník. Nechal jí alespoň vzkaz: „Isabelo, okamžitě mi zavolej a prosím tě, hlavně nikam nechoď, dokud se mnou nebudeš mluvit. Je to naléhavé!“
Trochu se uklidnil, ale vědomí, že Isabela je v nebezpečí, mu stejně nedávalo spát. Celý večer se procházel po zahradě, dvakrát večeřel, třikrát se sprchoval a pak si četl až do rána. Neustále se snažil s Isabelou spojit telepaticky, ale marně...
Telefon se ozval až v půl páté ráno.
„Miláčku, nevzbudila jsem tě?
„Paul dělá problémy,“ vyhrkl, „Chce, abych toho patnáctého za každou cenu vystupovala nechal zmizet ty sochy a ještě ke všemu na dálku! On se zkrátka zbláznil! Zatím jsem takových pokusů moc nedělal a vždy se jednalo jen o předměty, s nimiž lze normálně pohybovat!“
„Ale kvůli tomu jsi se mnou mluvit nechtěl, že ne?“
„Paul nechal zastřelit Rona a Aldie.“
Vzdychla.
„To ještě nic není. Vyhrožuje mi, že ublíží i tobě, když, neustoupím. Prosím tě, najmi si nějakého soukromého detektiva, ať tě nechá hlídat.“
„Neboj se, nic se mi nestane. To si Vitingston nedovolí.“
„Taky si myslím. Ale co kdyby..“
„Dobře. Udělám to.“
„Díky. Miluji tě.“
„Já tebe taky.“

„Dane, neposlouchej je! Nic mi neudělají!“ křičela Isabela zoufale.
Pak nastalo ticho.
„Půjdu tam, ale pusťte ji!“ zařval Daniel.
„Pustíme ji, ale až po představení. Teď na ni beztak nebudeš mít čas, když budeš muset trénovat.“
„Ukážu jen samý starý triky.“
„V tom případě se s Isabelou rozluč.“
Opět nastalo ticho.
Definitivně.
Daniel zůstal stát s telefonem v ruce. Tak oni ji vážně dostali! Tu krásnou holku, která zpestřila jeho samotářský život. Věděl, že proti nim nemá žádnou šanci. Nezbude než se podřídit a nechat ty zatracené sochy na několik hodin zmizet.
Do vystoupení chybělo dvanáct dní. Šibeniční termín pro tak náročný úkol! Daniel se musel okamžitě pustit do příprav. Za pouhých dvanáct dnů měl šokovat lidstvo svým jedinečným uměním, musel tedy pilovat soustředěnost, veškeré své schopnosti musel spojit v jednu, musel vytvořit parapsychologickou sílu, která by těmi sochami pohnula.
Po celých dvanáct dní nevyšel ze svého domu, věnoval se jen a jen nadcházejícímu představení, které mělo znamenat záchranu nebo ztrátu Isabely. Paul se mu ozval podle domluvy třikrát denně a po obvyklé otázce, jak pokračují přípravy, povolil Danielovi prohodit pár slov s Isabelou. To si Dan vymohl - měl tak neustálou kontrolu a cítil se klidnější.

Patnáctého večer stál ve svém kouzelnickém úboru (tradiční černá prokládaná temně rudou) na jevišti. Bavil své diváky dokonalými triky a zatímco se na ně usmíval, duše mu krvácela. Isabelo! Kéž bys už byla u mně, kéž by to už všechno bylo za námi!
Ta hodina a půl mezi publikem, jindy tak krátká a zábavná, se neuvěřitelně vlekla. Daniel se svými triky pospíchal. Střídal rychle jeden za druhým a nezdržoval se zbytečným vybavováním s diváky jako jindy. Ale veškeré zkracování programu mu bylo k ničemu. K setkání s Isabelou stejně nedojde dřív než v půl desáté...
Konečně poslední banalita – čáry s kartami. Daniel si vybral z publika mladou ženu. Když jí předával balíček karet, aby si jednu zvolila a ukázala ji ostatním, dotkli se vzájemně rukama. A Danielovi se vybavil den, kdy se seznámil s Isabelou. I ji poznal na jednom ze svých vystoupení a před očima všech jí složil poklonu. Ta vzpomínka ho vzala natolik, že se nedokázal na karty soustředit. Naštěstí tento trik předváděl už mockrát, takže neudělal chybu. Diváci byli nadšeni a dívka se vrátila na své místo.
Teď mělo dojít k tomu nejdůležitějšímu.
„Vrchol Danielova umění!“ oznamoval moderátor. „Danieli, pověz nám, jak jsi přišel k nápadu, že porušíš zákony a necháš před televizními kamerami zmizet sochy z Velikonočního ostrova?“
Co když povím pravdu, napadlo Daniela.
„Byl jsem k tomu donucen.“
Moderátor užasl. Hlediště šumělo.
„Ano, Daniel byl donucen,“ reagoval moderátor, který se náhle vzpamatoval,
„Byl donucen námi, protože my po něm chceme, aby ze sebe vydal vše, aby nám ukázal, jak je svět neskutečný a záhadný! Ano, vážení diváci, Daniel nyní předvede kouzlo století! Předvede nám, jak se sochy na Velikonočním ostrově možná objevily! Jeden z pradávných mýtů lidí z Rapa Nui prý říká, že zničehonic přilétly ze vzduchu! A stejným způsobem nechá dnes Daniel sochy odletět!“
Obecenstvo ječelo nadšením.
Danielův pokus o záchranu Isabely ztroskotal. Musí splnit to, co slíbil. Musí ty zatracené sochy teleportovat z Velikonočního ostrova. A pak je musí zase teleportovat zpátky.
Plně se soustředil. Nato, aby byl pokus úspěšný, musí mít úplně čistou hlavu. Žádné emoce, žádné city. Ale jak to udělat, když jde o život Isabely? Jak, když ta dívka z publika mu připomněla tak vzácné chvíle a vzpomínky teď vítězí nad chladným rozumem?
Diváci ztichli a napjatě očekávali, co se bude dít. Na jedné straně mág, na druhé přímý přenos z Rapa Nui - záběry z vrtulníku na sochy moai stojící na úpatí divokého a krásného kráteru Rano Raraku. I moderátor umlkl, aby Daniela nerušil, znělo jen tajemné víření bubnů, které dotvářelo atmosféru.
Obecenstvo jako by zapomnělo dýchat.
A sochy najednou nebyly...
Vypařily se náhle, jako když vítr odfoukne peříčko.
Dav vydechl a moderátor se ujal slova.
„Vážení diváci, je to zázrak! A zázraky dokáže jenom náš Daniel!“
Daniel se uklonil publiku a unikl zadním vchodem dřív, než se jeho fanoušci stihli vzpamatovat. Pak jel na smluvené místo.
Isabela na něj čekala.
„Dnešním dnem má kariéra skončila,“ řekl jí rozhodně.
„Přece to nechceš vzdát!“
„Stalo se něco zvláštního. Nezvládl jsem transmisi. Dostal jsem sochy do nějakého zvláštního víru, vůbec nechápu, jak se tu mohlo stát. Prostě se ztratily. Cítil jsem, jak je táhne nějaká obrovská síla a už jsem je nedokázal vrátit zpět. A nedokážu to nikdy.“
„Proč? Už jsi toho dokázal spoustu!“
„Ale já nemám sebemenší tušení, kde jsou!“

Ležel na trávě a poslouchal šumění moře.
Otevřel oči a lekl se. Kde to jsem? Co se vlastně stalo?
Několik metrů od něj stálo něco, co zde nikdy předtím neviděl. Obrovský kámen. Tak obrovský, jako by rostl do nebe. Měl hlavu, nos, oči...
„Bože!“ vykřikl a náhle si všiml, že socha není jediná. Stojí jich tu víc! Zděšeně si přikrýval oči dlaní, jako by to ďábelské dílo nechtěl vidět.
Musí varovat ostatní lidi z vesnice! Dál se nezdržoval a běžel své svědectví zvěstovat dál.

Vytlačiť článok

Pozn.: články boli naskenované ako text a preto obsahujú aj zopár chýb. Taktiež neručíme za zdrojové kódy (Asm, C, Arexx, AmigaGuide, Html) a odkazy na web. Dúfame, že napriek tomu vám táto databáza dobre poslúži.

Žiadna časť nesmie byť reprodukovaná alebo inak šírená bez písomného povolenia vydavatela © ATLANTIDA Publishing

AMIGA REVIEW

ATLANTIDA NEWS