Věřte nebo nevěřte, Doom II z dílny ID Softu a Marathon od Bungie Softu můžete hrát i na Amize! Jak je to možné? Čtěte dál.
Předem se omlouvám všem redaktorům herní rubriky, že jim lezu do zelí, ale po
otestování obou jmenovaných her jsem prostě neodolal a rád bych vás tedy s nimi
seznámil.
Technické údaje jsou prosté, obě hry jsou pro Maca a pod emulátorem Shape
Shifter běhají poměrně korektně. Teď asi odpadnou první čtenáři, ne každý bude
mít alespoň minimální konfiguraci vhodnou ke spuštění obou her. Nároky jsou na
poměry amigistů dost velké, hlavními faktory jsou samozřejmě rychlý procesor a
velká paměť, grafická karta také není na škodu. Podle mých zkušeností vyžaduje
Doom II pod emulátorem alespoň 8 MB paměti, Marathon existuje v několika
verzích, verzi 1.0 stačí myslím 4 nebo 6 MB, v 1.1 a vyšší už chtějí minimálně
10 MB, hodně však záleží na tom, kolik vám zaberou doplňky Systemu. Všechna tato
děsivá čísla jsou samozřejmě volnou pamětí vyžadovanou pod běžícím emulátorem a
připočítejte si tedy ještě alespoň další 2 MB pro systém Amigy. Procesor stačí
68020 a lepší, plynulost scrollingu ve hrách se však s na této konfiguraci vůbec
neodvažuji odhadnout. Chcete-li prožít tu pravou doomovskou atmosféru,
jednoznačně potřebujete také grafickou kartu, grafika Amigy je zde pouze ubohým
náhražkem. Málem bych zapomněl na další důležitou věc, a to rozlišení a
rozsáhlost. Obě hry jsou velmi hladové po místu na HD, takže si připravte cca 50
MB (včetně rezervy na ukládání herních pozic), z čehož mnohem větší část zabere
Marathon (cca 30 MB). Už podle toho je snad jasné, že to nejsou žádná ořezávátka
a rozhodně je pod jejich úroveň fungovat v nižším rozlišení než 640x480 bodů, z
čemž si může amigista u her pro svůj počítač nechat jen zdát.
Doom II
Doom II vyžaduje některé specifické doplňky macovského Systemu, pro zvuky je
to typický Sound Manager 3.0, pro multimediální podporu pak QuickTime včetně
MIDI doplňků a konečně pro sadomasochistické nebo naopak mírumilovné hraní po
síti příslušné ovladače a doplňky. Všechny zmiňované utilitky jsou o Dooma II
přibaleny. Nahrávání samotné hry je dost zdlouhavé, ze SyQuesta trvá asi 3
minuty, než můžete začít vraždit. Nahrávání z filedisku doporučuji jen těm
nejotrlejším jedincům vybaveným mimořádnou agresivitou, hrozí totiž reálné
nebezpečí, že než se z filedisku vše nahraje, dávno ztratíte chuť do likvidováni
(ne)přátelských potvor. Po úspěšném spuštění se stejně jako u PC verze aktivuje
demo, které opět dává harddisku dost zabrat, ani zde filedisk nemůže stačit.
Až na rozlišení a některé detaily je macovský Doom II s PC verzí téměř shodný,
jestli se ovšem liší některé levely, to po mne, nezkušeném gamesníku nechtějte
vědět. Mně stačí, když je to barevné, plynule se to hýbe, střílí se tam a není
to Dallas. Herní okno se dá nastavit v mnoha velikostech včetně pohledu beze
zbraní a přes celou obrazovku. Macovský Doom II má tři stupně zobrazení detailů.
V tom nejlepším zobrazení, t.j. 1 x 1 pixel v rozlišení 640x480 bodů při
maximální velikostí okna, je Doom II prakticky nehratelný i na A4000/060 s
grafickou kartou CyberVision64. Nevím jak dopadnou mapy, které vidíte tady někde
kolem, ale ty jsem dělal právě v nejvyšším rozlišení. Při druhém stupni detailů
se na stejné konfiguraci už Doom II dá hrát, o naprosté plynulosti pohybu však
dá hovořit až při nejhorších detailech nebo při lepších detailech v menším okně.
Kdo je zklamán, toho musím upozornit, že právě díky vysokému rozlišení vypadá
macovský Doom II i při nejhorších detailech stále ještě minimálně 2x (slovy
dvakrát) lépe než PC verze.
Jedná-li se o tak známou a v obrovském počtu článků popisovanou hru jako je
Doom, znovu se zmiňovat o všech dalších věcech jako je hratelnost, kvalita a
celková atmosféra hry atd. poněkud postrádá smysl. Vězte však, že macovský a na
Amize hraný Doom li se vůči tomu PCčkovskému rozhodně nemá za co stydět.
Marathon
Nádherná grafika a ještě lepší hratelnost, to jsou dva základní pilíře této
pravé a nefalšované macovské doomovky. Marathon přitom není jen bezduchou
střílečkou s jasným a jednoznačným cílem zničit všechno živé, co se kde jen
odváží pohnout, ale i propracovanou hrou s mnoha logickými úkoly.
Grafickým zpracováním vyniká Marathon vysoko nad obdobné hry na Macu, s PC
doomovkami se ho neodvážím srovnávat. Společně s Wolfensteinem 3D byl Marathon
vlastně jednou z prvních macovských 3D plynule scrolujících stříleček a podle
mého názoru má o třídu lepší algoritmy než Dark Forces, jejichž předělávka na
Maca dopadla doslova katastrofálně (teď mluvím o demoverzi, plnou verzi nemám k
dispozici) a nemáte-li hodně rychlý PowerMac, v nejjemnějším rozlišení si ani
neškrtnete. V menším rozlišení se Dark Forces dají hrát i pod Shape Shifterem, s
hodně rychlou grafickou kartou pak i v okně přes celou obrazovku, ale plynulost
pohybu (a tedy i kvalita 3D enginu) sahají Marathonu asi tak po kolena. Myslím,
že Marathon předčí kvalitou svého 3D enginu i Doom II.
Rozlišení se nastavují buď v preferencích noho přímo ve hře funkčními klávesami.
Měnit lze velikost okénka nebo přepnout na celoobrazovková režim, detaily se
nastavují pouze ve dvou stupních, i to však bohatě stačí. Při menších detailech
lze navíc přepnout na speciální a ve hrách celkem málo používaný způsob
zobrazování, kdy se vykresluje pouze každý druhý řádek. Na A4000/060 s CV64 je
Marathon při celoobrazovkovém zobrazení naprosto plynulý pouze v tomto případě,
ve standardně nastaveném čtvrtobrazovkovém pojetí je plynulý i v těch
nejjemnějších detailech bez nutnosti napínat mód vykreslování každého druhého
řádku.
Popisy jednotlivých misí po mne stejně jako u Dooma nechtějte, nejsem herní
maniak, mile rád Vám ale prozradím, že se v jednotlivých levelech setkáte s
poletujícím obřím hmyzem, odpornými tlusťochy, s několika magickými bytostmi,
jejichž zneškodnění (čtěte zastřelení) chvíli trvá a spoustou dalších hmyzích i
humanoidních potvor. Základem každé obtížnosti jsou však stále téměř stejní a
pouze barvově odlišní (zřejmě velitelé) hmyzí vojáci, kterých se všude potuluje
dost a dost na to, aby se z propleteného příběhu vyklubala slušná střílečka. Po
likvidaci některých potvor po nich zbude pouze hromada odporné břečky nebo
něčeho, co by se dalo definovat snad jako kupa hnoje, ze které občas trčí sem a
tam nějaká ta končetina či chapadlo. Nemyslete si však, že Marathon je něco
jednoduchého, snad prvních pár levelů, ale pak teprve přijdou ty pravé úkoly pro
Váš přemírou agresivity zásobený nervový systém.
Zvuky jsou samozřejmě stereo, hlasitost lze nastavit v několika stupních. Zvuky
a stereoefekty vůbec jsou silnou doménou Maca, bohužel se v naprosté většině
jedná o samply, které dost zatěžují procesor. Marathon je bezpochyby skvělou
hrou, jejíž, autoři nám ukázali, jak kvalitně se dá taková kupa zábavy
naprogramovat. Na závěr mne napadl ještě jeden zajímavý a známý slogan: „Nech
brouka žít!“, ale konkrétně u Marathonu se jím nemusíte nijak zvlášť řídit.
Uznávám, že mnou použitá konfigurace na testování není jaksi standardním
vybavením každého amigisty, ale doufejme, že není daleko doba, kdy turbokarty s
procesorem 68060 nebo nejnovější proklamované modely s PowerPC (podle phase 5
prý druhá polovina roku 1996, ale čert jim věř) budou lépe dostupné a vraždění ve
velkém zachvátí i Amigu. Proto také hry nebudu hodnotit, záleží jen na vás,
jaký úsudek si o nich vytvoříte.
Pozn.: články boli naskenované ako text a preto obsahujú aj zopár chýb. Taktiež neručíme za zdrojové kódy (Asm, C, Arexx, AmigaGuide, Html) a odkazy na web. Dúfame, že napriek tomu vám táto databáza dobre poslúži.
Žiadna časť nesmie byť reprodukovaná alebo inak šírená bez písomného povolenia vydavatela © ATLANTIDA Publishing