Sinuhed

Sobota, 4:15 ráno. Poslední známky bujarého veselí, kterým jistá skupina neidentifikovatelných rómských spoluobčanů bavila většinu obyvatelstva postaršího paneláku kdesi v Severních Čechách po celý večer, už utichly, a sídliště se ponořilo do hlubokého ticha. Temnotu jen tu a tam prořízl drkot těžce zkoušených pražců, jak se uhlím plně naložené vagóny řítily nocí vstříc svému závojem tajemství opředenému cíli. Přes silnici přešel nejistým krokem malý muž a zabočil do postranní uličky, kde jeho kloktavé zvracení brzy pohltila tma. Je to závozník Kurt, který se vrací ze svatby svého bratrance Rudy, ale nechme ho jeho osudu, protože jeho trampoty nemají s naším příběhem vůbec nic společného. Podívejme se raději na hrdinu několika následujících vět, mladého devatenáctiletého muže, který místo spánku zvolil zcela jinou činnost. Sledujme ho, jak uveleben v křesle neurčité barvy těžce oddychuje, jak se jeho podivně stavěné tělo chvěje a oči, podlité krví, se potulují po obličeji sem a tam. Po chvilce odhalujeme cíl, na který je skelný pohled tohoto nebohého hocha upřen. Je to hojným používáním vybledlá obrazovka monitoru Commodore 1085S, který je mocným kabelem připojen k NÍ. Po obrazovce se v podivné shodě s pohyby jisté přisáté věci a chlapcovy paže pohybuje malá zelená postavička, která střídavě padá do propasti, zůstává uvězněna na malých plošinkách a tone v lávě, a přesto se po chvilce znovu objevuje na začátku a pouští se do všeho na novo. Z chlapce crčí pot a v mastných, páchnoucích čůrkách se slévá na podlahu, kde poslušen podivným přírodním zákonům tuhne v ledovou substanci. Chlapec ignoruje snižující se teplotu v místnosti a pokračuje ve své dosavadní činnosti. Hra ho zjevně baví.

V úvodu bych rád předeslal, že gamesky vyžadující logického uvažování mě nikdy moc nebraly. Na druhou stranu zase nemůžu přímo říct, že bych při prvních známkách jakéhokoliv drtiče mozkových závitů upadal do apatie, v takovém Tetrisu jsem třeba přeborník, ale všeobecně mě čistě logické hry nebaví. Když mě něco chytne, tak už to musí stát za to. Sinuhed stojí. Za to.
Nedá se přesně definovat, co je na Sinuhedovi tak výjimečného, že se do něj člověk po chvilce děsně zažere, ale každopádně je fakt, že se zažere. Autorům se přesně povedlo vyhmátnout to, co se v odborných kruzích zove syndrom „ještě jeden level a jdu spát“, což je stav vyznačující se většinou strnutím sedacích svalů, upřeným pohledem zesklovatělých očních bulu na blikající obrazovku a především totálním nezájmem o okolní okolí (další informace hledejte v odborných publikacích Dr. Dryáčníka Pařbihlavého, především „Já a ona“, „Když nemůžu spát“ a „Jak co nejlépe zemřít u počítače“).
Jak už určitě tušíte, Sinuhed si dovoluje býti hrou logickou. Možná je to od něj troufalé, ale na to si budete muset zvyknout, ostatně jako na to, že je hrou českou, značně originální a dokonce velmi dobrou. Ted mě tak napadlo, čím to asi je, že co nová česká amigovská hra, to nová česká dobrá hra. Nějak se nám to začíná kazit, kde je něco tak „kvalitního“, jako byl Světák Bob? Furt jenom chválit už mě nebaví. Udělejte někdo taky nějakou blbost, ať si trochu užije!
Sinuhed jako hra se celkem těžko definuje. Přestože by se dalo najít několik prvků, které jsem už kdysi a kdesi viděl (při troše snahy se dá odhalit trocha té podobnosti se Stone Age), tak většina hry zůstává utopena v močálech originální originality. Zkrátka, ovládáte se-shora-viděnou zelenou postavičku vzteky zeleného Silvinuahedana (vše vysvětlí manuál) a vaším úkolem (tzv. Goal), je dostat se z bodu A, který je občas definován jako start, do bodu Bé, který bývá často označován jako cíl. Pokud se vám toto podaří, nepůjdete spolu k oltáři, ale dokončíte level a můžete se nechat prdnout do dalšího. Jediné, co by vám v této bohulibé činnosti snad mohlo bránit, je vaše (naše) vrozená zamrzlost závitů mozkových, které je třeba bolestivým proplesknutím rozhýbati a k činnosti tak přivésti, a také snahy mozkových závitů autořích, již značně rozehřátých a tudíž sviňácky záludných. Levelomakeři, ve snaze co nejvíc nás (hráče) naštvat, hojně používají všelijaké jednosměrně či vícesměrně pojízdné plošinky, propadající a nepropadající se plošinky, o X míst přesunutelné plošinky, očudlíkované plošinky, dělající nestabilní plošinky, klouzavé a na-start-teleportující plošinky, valitelné šutráky, hoditelné do blokujících-vás děr, posunovatelná stvoření pavoukovitého tvaru, ovládání otáčející lebky, teleporty, použitelné pouze s prstenem stejné barvy a pár dalších serepetiček, na které si momentálně nevzpomenu. K překonávání nástrah budete muset používat různé artefakty, jako kouzelnou knihu umožňující střílení (za velmi dobrý nápad považuje střílení skrz soustavy teleportů), bydlo, nutné k provozu voru, kladivo bourající zbouratelné plošinky a dál zatím nevím, poněvadž se momentálně motám někde kolem šedesátého levelu a nevím jak dál (jen vytrvat).
Sinuhed rozhodně není lehká hra. Ze začátku je to samozřejmě pohodička, level za levelem padá jak plesnivá hruška ze shnilého ořešníku, ale časem začnete mít pocit, jakoby vám někdo mozek slisoval tiskařským lisem, potom ho sroloval do ruličky, tu prohnal mlýnkem na maso a vzniklou hmotu naplácal skrz ucho lžící zpátky do lebky. Já osobně mám nejradši (ironie) zuřivé objíždění kolem exitu na méněsměrných plošinkách, kde musíte ostatními méněsměrnými plošinkami Moknout ostatní tak, aby jste se jinými méněsměrnými plošinkami dopracovaly až k východu.
Spousty srandy si taky užijete, až se po deseti minutách mozkovařného šílenství jaksi netrefíte na pevnou půdu a utopíte se v bažinách, či zřítíte do propasti, kde se krásně rozšleháte na bodácích.
Ještě bych rád vyzvedl příběh a manuál, který svědčí o tom, že si s ním někdo celkem dost vyhrál. Příběh vás provází celou hrou a přestože je vidět, že autor občas trochu ujel (příhoda s modrým ledovým dráčkem mi připadne trochu trapná - bez urážky) tak velmi dobře podbarvuje děj a vtahuje do herního světa, což je, alespoň pro mně, věc dost důležitá.
Technické zpracování je vcelku slušné, i když zdaleka nevybočuje ze zavedeného českého standardu. Grafika by sice mohla být lepší, ale na dílku je vidět, jak se grafik postupně zlepšoval a zlepšoval, takže snad v dalším projektu můžeme očekávat podstatnější zlepšení. Proti programové stránce nic nemám, hra prakticky nepadá (což je u mnou znestabilněného Workbenche celkem s podivem) a nic se nekazí (rád bych upozornil, že jsem měl k dispozici verzi 1.1 ). Hudba je velmi solidní, autor zjevně umí, i když by nebylo na škodu trochu inovovat nástroje (připadá mi, že většina jich je z velmi starých ST disků).
Sinuhed představuje při své ceně vcelku nadějnou investici, která vám vydrží alespoň dva týdny (pokud se budete snažit). Přestože jako obyčejně chybí pořádná prezentace, zůstává Sinuhed hrou velmi dobrou a já vám ji tímto doporučuji k vaší ctěné pozornosti. Má úcta.
Osobní vzkaz: Jestli tohle náhodou čte Novosad, tak ať mi šupem zavolá, sic mu hlavu utrhnu a do kaluže uvrhnu!

Těsně před uzávěrkou tohoto čísla nám autoři sdělili, že Sinuhed již existuje také v disketové verzi. Tato verze vyžaduje systém 2.0 a výše, 1 MB RAM a naleznete ji na třech disketách. Ve hře jsou vypuštěny některé zvukové pasáže.

Vytlačiť článok

Pozn.: články boli naskenované ako text a preto obsahujú aj zopár chýb. Taktiež neručíme za zdrojové kódy (Asm, C, Arexx, AmigaGuide, Html) a odkazy na web. Dúfame, že napriek tomu vám táto databáza dobre poslúži.

Žiadna časť nesmie byť reprodukovaná alebo inak šírená bez písomného povolenia vydavatela © ATLANTIDA Publishing

AMIGA REVIEW

ATLANTIDA NEWS