Super Street Fighter II Turbo

Vůbec nejsem nervózní. Ani trošku. Rychle dopíjím své dnešní poslední kafe a roztřesenou rukou pokládám hrnek zpátky na stůl. A hrome, vedle - slyším jen jakýsi třískot a pak už se na podlaze válí trosky mého šálku, plovoucí v lógru, který je najednou všude kolem.

Od čeho jsou uklízečky, pomyslím si a odhodlaně vykročím krátkou chodbičkou směrem k malému pódiu, které je součástí rozlehlého sálu. Tak tohle je místo, určené pro pořádání výjimečných tiskových konferencí. Zrovna dneska se tu jedna taková koná, a jak jste možná uhádli, budu to zase já, kdo bude muset odpovídat na „připitomělý a vychytralý otázky těch votravnejch pisálků“. V hledišti se tísní asi dvacítka novinářů, vesměs významných osobností našeho počítačového a kulturního života (ale nebudu radši jmenovat). Ten zbytek, to jsou fanoušci. Ale ti zdaleka nejsou zvědaví na mě.
Jakmile vkročím na pódium, ozve se z hloučku přítomných redaktorů tichoučký potlesk. Fanoušci na mne jen zklamaně zírají a pak si pohrdlivě odfrknou. Pokynu novinářům, výhružným pohledem zmrazím všechny ostatní a usedám za malý, ale vysoký stolek před svůj mikrofon. To bude má zbraň proti jejich všetečným otázkám. Vedle mě se na desce stolu, na hedvábné podložce, válí ten „skvělý stroj současnosti“ - Amiga 1200. Ta tu dnes sehraje jednu z hlavních rolí, až po mně ovšem. Přímo přede mnou stojí „Multimonitor“ -jednu obrazovku budu sledovat já se svým hostem, druhá je natočena směrem ke ksi... k obličejům netrpělivě vyčkávajících dopisovatelů Score, Excaliburu, Amiga Review a dalších. Dočkáte se, myslím si v duchu se zlomyslným úšklebkem. O tom, co tady dneska uvidíte, se dá jen těžko psát...
Stále čekám a se mnou celý sál, kterým se již rozléhá nespokojený šepot. Konečně slyším ze zákulisí jakési dunivé kroky. A na jeviště vchází skupina nepříjemně vyhlížejících goril a míří si to rovnou k mému stolu. Zmateně vstávám a pokouším se provést několik zoufalých pokusů o záchranu života, když tu se hradba sádelníků rozevírá a já s úlevou zjistím, že odkryla nevysokou, ale ve světě hodně známou postavu s brýlemi. Jean-Claude právě dorazil! Dav fanoušků řve nadšením a radostí „fan-dam, fan-dam!“ a vlna za vlnou se odráží od našeho stolku a van Datumových bodyguardů v marné snaze alespoň si s hvězdou potřást rukou. To se podařilo mně i mojí tlumočnici Smilodaře Božikovové, která udýchaná dorazila na scénu o pár sekund později. Když odnesli všechny raněné, usoudil jsem, že můžeme začít a naše trojka se usadila ke stolku.
Okamžitě jsem se chopil slova: „Pííííísk... No tak, vážení, utište se, prosím. Prosííím! Držte už ty huby!! Hektore, vem si je. Trhej!!!“ Tohle všechno Smilodara překládala, takže Jean-Claude na mne uznale pokýval hlavou. Fanoušky natolik zaskočila poslední věta, že přestali výt a sál konečně ztichl. „Vida, to je ono. Takže, dámy a pánové, chtěl bych vám sdělit, proč jsme se tu vlastně sešli a ještě ke všemu hostíme takovou vzácnou návštěvu, jakou je...“ „Fan-dam - jóóóóó, fan-dam - jóóóóó...,“ ozvalo se ze zadních řad. „A kdy už začneš ukopávat člověkům hlavy?“ vznesl dotaz asi desetiletý hoch, sedící na ramenou svého neméně statného tatínka. „Na to tu dnes není pan van Damme,“ odvětil jsem bleskově. Van Damme mu naznačil, že je všechno oukej, a spokojeně se rozhlížel. Ve znovu rostoucí vřavě jsem sáhl pod ceremoniální deku a vytáhl zpod ní originálku. Jak jsem krabici vztyčil nad hlavu, celá se blýskla ve světle reflektorů, takže přítomní užasle otvírali ústa a opět se utišovali.
„Dámy a pánové,“ zahřímal jsem, „mám tu čest oficiálně uvést verzi hry Super Streetfighter II Turbo pro počítače Amiga!“ Bouře, jaká se pak rozpoutala, nás málem smetla ze židlí. „A pan van Damme ji dnes oficiálně pokřtí!!“ řval jsem a mlátil pravítkem přes prsty nedočkavce, kteří si chtěli krabici alespoň potěžkat.
Sálem probíhal šílený jekot, když jsem krabici pomaloučku otevřel, vytáhl z ní pět disket (zbylých 7 se mi vysypalo na zem) a celou tu hromádku slavnostně podal Jean-Claudeovi. Ten ji s úsměvem přijal a začal disketku po disketce rozhazovat do rozvášněného davu jako milodary. Vrhl jsem se po hlavě do shromáždění a pokoušel se zachránit, co se dalo. Nakonec se mi podařilo všechen software posbírat, potřetí ztišit diváky a s pomocí Smilodary přimět Van Damma, aby vítězoslavně vložil první disk do DF0. A začalo se nahrávat! Redaktoři se spolu s fanoušky, kteří si neochotně museli připustit, že dnes budou lítat hlavy jen na monitoru, seskupili kolem obrazovky a dychtivě čekali. Stejně jako my.
Intro, které se po chvilce objevilo, nedávalo absolutně žádný smysl, takže novináři si začali zapisovat první pochmurné poznámky o nezdařených animacích a všichni ostatní jen tupě zírali, co to bylo. Rychle jsem odmáčkl další děj a zašvitořil: „No, to víte, firma Human Soft -“ „Jakže?!“ přerušil mne drze jeden z pisatelů. „No Human Soft, která vyrobila tuhle konverzi“ Z davu se začalo ozývat zklamané vzdychání a výkřiky jako „A co Capcom?“ a pár přihlížejících začalo opouštět sál. At si jdou, řekl jsem si. O moc přijdou. Po dlouhých minutách nahrávání a vyměňování disket, které jsem přítomným krátil vyprávěním o tom, kterak šla morčata Míša s Babuikou shánět potravu, obrazovku osvítilo úvodní menu. Trochu jsem si pohrál s volbami, navolil kredity a obtížnost a namísto zápasu „jeden proti druhému“ raději zvolil celý turnaj. Před našimi zraky se rozprostřela mapka světa a výběr všech zdejších bojovníků. „To jsou hezké obrázky,“ přeložila Smilodara. Na van Dammovi bylo jasně vidět, že by rád jako první vyzkoušel odolnost všech zápasníků. Beze slova jsem mu podal svůj cenný joystick a jelikož jsem si vzápětí všiml jisté novinky, prohlásil jsem ke shromážděným: „A pozor vážení, máme zde čtyři nové, ale úplně nové postavy tak především černošský bojovník Deejay, dále křehká lady Cammy, evidentní potomek Bruslího Feilong, a nakonec Indián Hawk!“. Novináři pochvalně zamručeli a připsali to hře k plusu. Ha, Jean-Claude už má svého favorita, no ovšem, kdo jiný než Guile. Pečlivě stisk/ FIRE a pobaveně se zasmál, když se jeho 1. protivníkem stal tučný Zangief ze Sovětského svazu! (no, to máme rok 95...).
A už to jede, dalších pár výměn disků, van Damme se soustředěně olizuje a k nadšení diváků se na monitoru zjevuje dvojice bojovníků, celkem pěkně prokreslených, velkých postav. Zangief vypadá jako vždycky, jen Guile má na sobě jakýsi fialový obleček(?!). Ale při tom vzrušení to všichni přehlédli. Hlavní je přece boj!! FIGHT! Nápis mizí a Zangief se vrhá na Guilea. Ten chudák jen bez hnutí stojí. Van Dammův úsměv se pomalu vytrácí, zuřivě zápolí s joystickem, avšak marně. Guile dostává nové a nové zásahy. „Proboha, to je příšerný“, ozývá se z řad redaktorů. „Ten nechutně trhanej scrolling!!“. Jean-Claude je také nespokojený. Pořádný bojovník umí moře všemožných kopanců a úderů, tihle panáci se zmůžou tak na pěstičku jako pohlazení, pár skoků a jedno natažení dolní končetiny. Teď inkasuje Guile poslední zásah, ačkoliv Zangief stál na obrazovce v přepočtu asi dva metry od něj. Se zuřivým jekotem hází van Damme joystick do kouta, vrhá se do davu a kope kolem sebe do všeho, co se hýbe. „Vy volové, to chce přece joypad!“ oznámí poslední z novinářů, než padne po zásahu k zemi. Beru Smilodaru za ruku a chvatně opouštíme sál. Zapsal jsem si adresu Human Softu. Jestli tohle přežijeme, napíšu jim kratičký dopis: Nechte nás, Amigisty, proboha býýýt...
P.S: Nakonec jen podotknu, že v Amiga Action dostal SSFII Turbo 85%!

Vytlačiť článok

Pozn.: články boli naskenované ako text a preto obsahujú aj zopár chýb. Taktiež neručíme za zdrojové kódy (Asm, C, Arexx, AmigaGuide, Html) a odkazy na web. Dúfame, že napriek tomu vám táto databáza dobre poslúži.

Žiadna časť nesmie byť reprodukovaná alebo inak šírená bez písomného povolenia vydavatela © ATLANTIDA Publishing

AMIGA REVIEW

ATLANTIDA NEWS