Final Odyssey

Whoa! Vulkání hrozby se nám plní, nastává čas jejich mega-sérií. Po prapodivných Strangers se k nám dovalila i mnou očekávaná Final Odyssey.

Abych vám nějak zdůvodnil svoje nadějné očekávání, je třeba uvést několik věcí na pravou míru. Za prvé jsem z dostupných informací usoudil, že se bude jednat o eRPéGéčko, kterýžto žánr je můj nejoblíbenější, za druhé se mi líbila grafika a úhel pohledu, který věstil něco podobného originským Ultimátu a konečně, za třetí to vypadalo na eRPéGéčko (ehmm..).
Mňo, a pak jednoho krásného ošklivého dne, když jsem byl v Praze navštívit jednoho svého dobrého přítele, který se momentálně nacházel ve vojenské nemocnici (zdravíme psychouše), mi King do ruky vtiskl matně opalující, stříbřitou placku s vševysvětlujícím nápisem Final Odyssey a bylo to.
Teda, abyste to správně pochopili, musím se přiznat, že pod drtivým náporem nedostatku nových amigovských a skvělých gamesek jsem byl nucen zakoupit alespoň nějaký herní stroj, který by kompenzoval mou vášeň, a vzhledem k tomu, že Pyroteskní Crabice, alias Pixly, alias PéCéčka prostě nesnáším (a nemám přebytečný statisíce), tak volba padla na tu známou šedou krabičku od Sony. A právě na Playstationu jsem objevil typ hry, který mi náramně sedne a který jsem pracovně nazval „postelové RPG“. Svojí postavičku, představující většinou celou vaší partu tří až šesti lidí, sledujete poněkud šikmo seshora, pohybujete se po adventurních lokacích a bloudíte v dungeonech, cestujete po světě (který prostě MUSÍ být strašně rozsáhlý), ve strategickém módu bojujete a kouzlíte, verbujete nové členy a umíráte. Hnacím elementem takovýchto her bývá hlavně silný příběh se spoustou dějových zvratů a nelineárních odboček, spíš než úchvatná grafika dokonalé FMV sekvence a hutná hudba (i když jsou taková umělecká díla, jako třeba Final Fantasy 7, která splňují všechny tyhle požadavky). Ten, kdo někdy hrál Suikoden nebo Final Fantasy, tak ví, o čem mluvím. Z amigáckých her k nim má stylem asi nejblíž Amberstar-Ambermoon a grafikou Speris Legacy. No, a postelový jim říkám proto, že je člověk může hrát vleže, beze strachu, že ho někdo při nějaký akci sejme, a že vleže člověka po dvaceti hodinách tolik nebolí zadek jako z křesla (hrací doba se pohybuje kolem čtyřiceti až sta hodin čistého času).
Celý tenhle šílený a jinak absolutně nesmyslný úvod jsem si vycucal z prstu částečně proto, že něčím ty dvě stránky prostě zaplácat musím a zčásti proto, abyste pochopili, jakým zklamáním pro mně Final Odyssey je. Protože - a teď to přijde - Final Odyssey totiž nemá s čímkoliv, o čem bych mohl alespoň pracovně mluvit jako o RPG (viz. Speris Legacy), vůbec NIC společného. Ale jinak to je celkem dobrá hra.
Takže, pokud bych měl začít od příběhu, tak autoři opět našli inspiraci v bezedné studnici řecké mytologie, páč nám předhazují svojí verzi veleznámého putování slavného Thesea Minotaurovým labyrintem (Theseus doprovází šest Minotaurovi obětovaných dívek a v zájmu zachování životů dalších se ho rozhodne zabít). Pokud tuhle holywoodskou story někdo nezná, tak bych ho odkázal na oblíbenou knížku mého dětství, totiž „Staré řecké báje a pověsti“ od Eduarda Petišky (pro ty méně kulturně vyspělé tu ještě máme nově na Nově zrestaurovaného Hercula).
A nyní se konečně dostáváme k samotné hře. Opět zamáčkněme hořkou slzu deroucí se pod návalem ne-eR-Pé-Géčkovských pocitů z našich zarudlých očí (já vím, už to zase přeháním, vy třeba RPG vůbec rádi nemáte, ale já se tak těšil) a sledujme našeho hrdinného Thesea, prdnutého do poněkud zmutovaného Minotauřího bludiště, jak se mu daří...
Final Odyssey si dovoluje býti hrou akčně logickou, pěkně nakreslenou a průměrně ozvučenou. Celá, sakumprásk i s intrem plném pochybně vyrenderované grafiky a plně namluveným manuálem zabírá asi šestatřicet megošů na cédéčku a nechává tudíž dostatek prostoru pro demoverze všech Vulkánovských her, které zatím vyšly. Ale zpátky ke hře. Trochu zakrnělého hrdinu, vzhledem připomínajícího spíš středověkého rytíře než řeckého reka, defaultně vyzbrojeného samostřílem s nelimitovaným počtem šípů (další zbrojní arzenál se skládá ještě z plazmových střel(?), kulometu(?), koldokolého plamenometu a bomb) sledujeme pseudoizometricky, trochu jako v Chaos Engine 2, ale víc zplocha, přičemž tento pohled plus akce způsobuje občasné výpadky přehlednosti, mající za následek nečekanou a nevyzpytatelnou smrt (občas se za zdí prostě nevidíte). Konstantním tempem se plazíte bludištěm, občas někoho sejmete, občas vyřešíte nějaký ten sokobanovský puzl (některé jsou skutečně originální a krásně vám uvaří mozek), osvobozujete k sežrání určené krasavice, mluvíte s NPC charaktery, nakupujete, mačkáte páky, sbíráte klíče, ztrácíte se, necháváte se převálcovat, umíráte a poměrně dobře se bavíte (za zmínku stojí to, že se dá prakticky kdykoliv uložit pozice). Na pokoření čeká celkem pět rozsáhlých světů, každý se svojí specifickou atmosférou a koncovým bossem. A když to všechno dohrajete, tak se můžete těšit na celkem roztomilou dvojhru, která je na cédéčku ulita (po dohrání dostanete kód, kterým jí spustíte). Tak.
Víc se toho ani říct nedá, snad se jen zamyslet, nad tím PROČ. Proč se věnuje tolik práce něčemu, co už tady tolikrát bylo. Proč už tak dlouho nevyšlo nic, do čeho by se mohl člověk skutečně a pořádně zažrat, co by se nehrálo jenom proto, že nic jinýho prostě není. Proč to sakra není moje „postelový RPG“! Já chci hry, na který Amiga prostě pořád ještě má, chci další Hired Guns, chci další Perihelion, chci dalšího Turricana a dalšího Cadavera. Chci anglickou verzi Ambermoonu (ta skutečně dodnes oficiálně nevyšla!) a chci Albion, chci pokračování Breathless, chci pokračování Black Cryptu a pokračování Reunionu. Chci další Operation Stealth, chci další Flashback a další Dark Seed. Chci... Ale dost! Končím s egoistickými výlevy, já prostě pořád nechápu, kde kurňa jsou ty šupový gamesky, který tu už měli dávno bejt, kde je nějaká skutečná kvalita. Proč jsou amigovský hry čím-dál-tím pomalejší a hnusnější, kdy už do toho konečně někdo kopne. Asi jsem děsnej nostalgik, ale když si vzpomenu, jak jsem poprvé v životě viděl Gods... asi se pudu někam ožrat, nebo si hodím mašli, je toho na mně dneska nějak moc. Tak zatím a mějte se. A Final Odyssey je celkem dobrá hra.

Vytlačiť článok

Pozn.: články boli naskenované ako text a preto obsahujú aj zopár chýb. Taktiež neručíme za zdrojové kódy (Asm, C, Arexx, AmigaGuide, Html) a odkazy na web. Dúfame, že napriek tomu vám táto databáza dobre poslúži.

Žiadna časť nesmie byť reprodukovaná alebo inak šírená bez písomného povolenia vydavatela © ATLANTIDA Publishing

AMIGA REVIEW

ATLANTIDA NEWS