Formula 1 Grand Prix - Adelaide

Dovolte, abych se představil. Mé jméno je Yetti. Pro ty, co mě neznají jsem ta poloopice z Himalájí. Česky jsem se naučil od vašeho světoznámého skálolezce Rakoncaje, kterému jsem v nestřeženém okamžiku sebral tento počítač i se solárním napájením. Později jsem se přestěhoval do Brna, kde mám větší klid a zpátky se vracím jen zřídka, to jen na odpoutání pozornosti. Nyní trochu vážněji. Ke znovuvydání tohoto seriálu mě pobídlo zveřejnění článku Toma Przybyly o F1 GP v minulém čísle Amiga MAXu. Tehdy mě napadlo tento seriál nabídnout redakci AR a právě nyní tento můj výplod mysli čtete.

Předem je nutno dodat, že jezdím s nastavením jako profesionál (ACE), téměř jako všichni ostatní jezdci mám nastaveno 716 HP a 10 snímků za sekundu. Nedivte se, když s jiným nastavením nebudete schopni se mým časům ani přiblížit a samozřejmě zajetí dobrého času požaduje hodiny a hodiny tvrdého tréninku. Popis tratě a nastavení vozu je připraveno na kvalifikaci, pro samotný závod je potřeba formuli nastavit zcela jinak.
Teď se konečně podíváme na závodní okruh v Adelaide z pohledu závodníka:
Najíždím na startovní rovinku, prudce sešlapuji akcelerační pedál až k podlaze, formulka se neklidně zavrtí a prudce vystřeluje kupředu. Postupně sázím rychlostní stupně a s každým zařazením mně stoupá krevní tlak a tepová frekvence postupně šplhá až na trojnásobek normálního stavu. Je mi totiž jasné, že pět minut před koncem tohoto tréninku nejsem schopen zajet více než poslední dvě kvalifikační kola. Zvolna si najíždím k pravému okraji dráhy, u výjezdu z boxů konečně řadím šestku, zavírám oči a zatáčím doleva a okamžitě trhám volantem vpravo. Vůz sebou zmítá jako smyslů zbavený a já si začínám nadávat za to, že jsem radši nepodřadil, začínám se choulit v kokpitu v očekávání téměř neodvratné srážky se zdí; nu což, nebylo by to poprvé, jen za tuto kvalifikaci jsem v tomto místě rozbil zhruba třicet pět aut. Tentokrát však kupodivu všechno vyšlo tak, jak mělo a já svůj vůz srovnávám. Mířím doprostřed vozovky, zatáčím vlevo, tuto zatáčku projíždím v plné rychlosti. Konečně se začínám uvolňovat, což mně pomáhá k dosažení ještě lepšího času. Doslova se cpu na levou stranu. U tabule sto metrů do zatáčky prudce brzdím zhruba na 170 km/h, přičemž podřazuji na třetí rychlostní stupeň, zatáčím doprava, po srovnání vozu jemně akceleruji a snažím se dostat co nejvíce k pravému okraji. Zhruba v půli rovinky znovu podřazuji a to na druhý stupeň, tentokrát nechávám rychlost klesnout zhruba na 120 km/h a kroužím nádherný levý oblouk. Akceleruji, najíždím si na levou stranu a řadím trojku. U tabule oznamující zatáčku krátce brzdím, vzápětí zatáčím vpravo. Znovu se mi zvyšuje tlak, neboť nemohoucně zírám na přibližující se zeď. A znovu se můj vůz jen tak tak protahuje kolem, ihned tedy opět akceleruji, řadím jednu rychlost za druhou, přesunuji se na druhou stranu dráhy, těsně před další šikanou řadím pětku, zatáčím vlevo, ale opět strhávám volant zcela doprava, v průběhu celé šikany pevně tlačím plynový pedál k podlaze. Ten uvolňuji okamžitě po vyjetí ze šikany, pro změnu tlačím k podlaze brzdu. V převodovce sem tam zaslechnu podivné zvuky a ani se tomu nedivím, neboť na zhruba 50 metrech seřazuji z pětky na dvojku, rychlost nechávám klesat až na 130 km/h. Opět zatáčím vpravo, vzápětí si tiše nadávám, protože se dostávám do nádherného smyku, který se mně naštěstí daří zvládnout, i když končím levou stranou svého vozu na obrubníku. Zůstávám na levé straně, šlapu na plyn, že v něm až praští; chvíli po zařazení pětky zatáčím opět. Tuto zatáčku projíždím v plné rychlosti. Okamžitě po projetí sázím do své převodové skříně šestku, zůstávám na levé straně a mohu si na chvíli oddechnout na opravdu dlouhé rovince.
Po okamžiku oddechu se opět plně koncentruji na následující zatáčku, která je záludná již svou pomalostí, nehledě na to, že není vidět protože se těsně před ní vozovka lomí dolů, čímž tvoří horizont. Je tedy třeba do ní najíždět naslepo. Toto všechno mně probíhá hlavou. Jenže již jsem u ní, zhruba na hranici 150 metrů šlapu na brzdu, postupně podřazuji až na první rychlostní stupeň, s každou seřazenou rychlostí sešlapuji ještě více brzdový pedál, ačkoli se za mnou již začínají objevovat obláčky kouře od spálené gumy. Měl jsem štěstí, podařilo se mi přibrzdit až na potřebných 60 km/h, zatáčím znovu do pravotočivé zatáčky. Jakmile srovnávám vůz, znovu přidávám prudce plyn; i tentokrát se mírně projeví zachvění zádi od prokluzu pneumatik. Autíčko vystřeluje vpřed skoro jako řízená střela. Motor vyje jako stádo vlků, proto mu sázím rychlostní stupně jako na pekáči, projíždím mírnou levou zatáčku, která mě vynáší až na pravý okraj vozovky. Okamžíček tam zůstávám, ale asi jen půl sekundy. Potom podřazuji na trojku, ještě lehce přibrzdit asi na 140 km/h, pak zatáčím doleva, znovu to málem nevyšlo - skoro jsem skončil mimo trať. Srovnávám vůz, vyjíždím na trať, znovu akceleruji, v plné rychlosti projíždím další mírnou levou a chvíli po ní pravou zatáčku po které hned brzdím asi na 90 km/h, po podřazení až na dvojku. Poté zatáčím do poslední pravé áčky. Nyní se zdárně řítím po cílové rovince. Po projetí cílem nadšeně jásám, neboť na monitoru svítí čas 1 minuta 8 sekund a 523 tisícin.
Podíváme se ještě na moje nastavení vozu v tomto pořadí: přední křídlo/zadní křídlo, rozdělení brzdných sil, nastavení převodovky od jedničky po šestku: 64/38, 10 R, 27, 34, 41, 48, 55 a 62.
V příštím čísle se sejdeme u tratě v Brazilském Interlagosu. Případné dotazy, návrhy a připomínky prosím posílejte na email [email protected]

Vytlačiť článok

Pozn.: články boli naskenované ako text a preto obsahujú aj zopár chýb. Taktiež neručíme za zdrojové kódy (Asm, C, Arexx, AmigaGuide, Html) a odkazy na web. Dúfame, že napriek tomu vám táto databáza dobre poslúži.

Žiadna časť nesmie byť reprodukovaná alebo inak šírená bez písomného povolenia vydavatela © ATLANTIDA Publishing

AMIGA REVIEW

ATLANTIDA NEWS